Ročně je u nás orgány sociálně-právní ochrany dětí registrováni asi 1500-2000 případů týraných a sexuálně zneužívaných dětí. Odborníci odhadují, že počet odhalených případů je pouze špička ledovce.
Odhalením týrání nebo sexuálního zneužívání dítěte utrpení dítěte nekončí, To, co následuje potom, často prohlubuje psychickou deprivaci dítěte, vede k sekundární viktimizaci a mnohdy až k systémovému týrání dítěte. Tato forma týrání je způsobena systémem, který byl založen na pomoc a ochranu dětí, a kterému jsou dětské oběti vystaveny.
Příkladem systémového týrání jsou případy, kdy se dítě poprvé svěří odborníkovi s týráním či zneužíváním a jeho výpověď je zpochybněna, dítě je opakovaně vyslýcháno a tím se mu opětovně vybavují traumatické zážitky z minulosti, či je traumatizováno opakovanými lékařskými prohlídkami, které se provádějí nadbytečně. Dále může jít o případy, kdy dítě úzkostlivě prožívá opakovaný policejní výslech, či je-li prováděn výslech u soudu za přítomnosti pachatele. K sekundární viktimizace může dále docházet zveřejněním identity nebo údajů, které vedou k identifi kaci oběti v médiích, neadekvátní přístup sociálního okolí k dítěti, třeba ve škole, oddělení dítěte od rodiny a rozhodování o osudu dítěte bez objektivního zhodnocení situace, nedostatečná informovanost nebo srozumitelnost informací pro dítě ohledně procesu trestního řízení a dalších opatření, která následují po odhalení týrání.
Trápení dětí u výslechů
Sekundární viktimizace dětí jako obětí násilné trestné činnosti a jejich další poškozování v trestním řízení by mělo být eliminováno a sníženo na nejnižší možnou míru. Problém násilí na dětech spadá do kompetencí ministerstva vnitra, ministerstva práce a sociálních věcí, ministerstva zdravotnictví, ministerstva spravedlnosti a ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Důsledkem je špatná koordinace systému, nedostatek jednotných a propojených statistických údajů, nejednotný monitoring a nejednotné metodické vedení. Přestože došlo k určitému zlepšení situace, nadále dochází v mnoha případech k sekundární viktimizaci dítěte v průběhu trestního řízení.
Současná právní úprava postavení dětské oběti v trestním řízení má mnoho nedostatků z hlediska prevence sekundární viktimizace. Specifi ka výslechu osoby mladší 15 let jsou stanovena v § 101 a 102 trestního řádu. Podle § 102 odst. 1 trestního řádu je třeba provádět výslech o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat duševní a mravní vývoj dítěte, zvlášť šetrně a vyčerpávajícím způsobem tak, aby výslech v dalším řízení už nebylo třeba opakovat. V dalším řízení má být dítě vyslechnuto znovu jen v nutných případech. Obligatorní při výslechu dítěte mladšího 15 let jako svědka je přibrání pedagoga nebo osoby mající zkušenosti s výchovou mládeže (sociální pracovník, dětský psycholog, psychiatr).
Rodiče dítěte mohou být přibráni k výslechu, pokud to přispěje ke správnému provedení. Jde-li o výslech osoby mladší patnácti let a lze předpokládat, že přípravné řízení bude trvat delší dobu, může být dítě vyslechnuto v procesním postavení svědka již v přípravném řízení, bez nutnosti výslech opakovat po zahájení trestního stíhání. Pokud je tedy výslech dítěte proveden kvalifi kovaně, není třeba jej v průběhu trestního řízení znovu opakovat. Vysoké nároky na profesionalitu profesí přicházejících do styku s týranými a zneužívanými dětmi, na jejich osobnost, bohužel nejsou v praxi často splněny.
I přes výukové programy stále přetrvává nevhodné chování některých policistů, soudců a dalších profesionálů a jejich neporozumění pro základní aspekty chování obětí a pachatelů týrání a zneužívání.
Byť právní úprava týkající se výslechu dítěte je poměrně kvalitní a přestože je v § 102 trestního řádu stanoveno, že v dalším řízení má být dítě mladší 15 let vyslechnuto jen v nejnutnějším případě, setkáváme se s opakovanými výslechy dítěte často, standardně vypovídá až třikrát – před sdělením obvinění, během vyšetřování v trestním řízení před psychologem, který posuzuje věrohodnost a pak před soudcem při hlavním líčení. Velkou roli hraje i materiální vybavení policejních služeben. U výslechu dítěte má právo být přítomen obhájce i státní zástupce, kteří mohou v závěru výslechu položit dítěti otázky, dále musí být přítomen vyšetřovatel, přibraná osoba, opatrovník dítěte a v případě, že je výslech dítěte prováděn jako neodkladný a neopakovatelný úkon (§ 158a), musí být přítomen i soudce. Množství cizích osob přítomných u výslechu může být pro dítě velmi zatěžující. Výslech dítěte by měl proto probíhat prostřednictvím jednocestného zrcadla, které odděluje dítě a vyslýchajícího od ostatních přítomných, kteří mají možnost klást otázky prostřednictvím zvukového spojení. Výslech by se měl zdokumentovat na videozáznam, což snižuje nutnost jeho opakování. Vybavenost policejních služeben jednocestnými zrcadli a audio-video nahrávacími zařízeními je však velmi nedostatečná a není zákonem stanovena povinnost provádět výslech touto formou.
Dítě bez advokáta
Postavení dítěte jako poškozeného v trestním řízení je dáno § 43 odst. 1 trestního řádu. Dochází k němu v případě, bylo-li mu trestným činem ublíženo na zdraví či způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Práva dítěte jako poškozeného v trestním řízení uplatňuje jeho zákonný zástupce, tedy zpravidla rodič. V případě, že pro střet zájmů nemůže zákonný zástupce dítě zastoupit, ustanoví se dítěti podle § 37 odst. 2 zákona o rodině opatrovník, kterým je zpravidla orgán sociálněprávní ochrany dětí. Dítě jako poškozený v trestním řízení může být zastoupeno nejen zákonným zástupcem či opatrovníkem, ale také zmocněncem, kterého je oprávněn zákonný zástupce dítěti zvolit.
Pro účinnou ochranu práv nezletilého dítěte včetně ochrany před sekundární viktimizací v průběhu řízení by bylo nanejvýš vhodné, aby jeho práva háji v trestním řízení právník, popřípadě advokát. I v případech, kdy dítě zastupuje v trestním řízení opatrovník – pracovník orgánů sociálně-právní ochrany dětí, nemusí být ochrana zájmů dítěte efektivní pro nedostatečnou znalost hmotně právní i procesně-právní úpravy. Důvodem proč děti nebývají v trestním řízení zastupovány zmocněnci, jsou náklady na finanční odměnu zmocněnce. Pokud to odůvodňují majetkové poměry poškozeného a uplatnil nárok na náhradu škody, má právo na bezplatné zastoupení zmocněncem.
V případech, o kterých pojednáváme níže, kdy vznikla pouze morální újma, kterou není možné odškodnit, však nelze o bezplatné ustanovení zmocněnce žádat.
Z hlediska de lege ferenda by bylo vhodné zakotvit automatické právo na bezplatné zastoupení zmocněncem minimálně ve všech případech, kdy poškozeným je dítě a jedná se o násilný trestný čin. Zastoupení advokátem může mít zásadní význam při ochraně dítěte před sekundární viktimizací v průběhu trestního řízení, například v případě výslechu dítěte mladšího 15 let nemusí být umožněna ani přítomnost rodičům dítěte.
Dalším vážným nedostatkem současné právní úpravy je nemožnost odškodnění nemateriální újmy (morální škody) v rámci adhezního řízení. Morální újma je v mnoha případech jediná újma způsobená týraným a zneužívaným dětem, která je však mnohem závažnější než újma fyzická. Nemateriální újmu je možné odškodnit pouze v občanském řízení s využitím institutu ochrany osobnosti. Toho se v praxi téměř nevyužívá, neboť s sebou nese značné finanční náklady a riziko dalšího znaleckého zkoumání a traumatizace dítěte.
Ochrana soukromí
Informování médií o kauze Kuřim jasně ukázalo i nezasvěceným, jak nedostatečná je ochrana soukromí obětí trestných činů v trestním řízení. V českém prostředí je poskytování informací o trestním řízení médiím upraveno § 8a trestního řádu.
Dotčené ustanovení neklade patřičný důraz na oprávněné zájmy poškozených, svědků a pozůstalých. Z jeho dikce nelze dovodit úplný zákaz poskytnutí jejich osobních údajů. Stávající ustanovení by proto mělo být novelizováno tak, aby byl výslovně zaveden zákaz zveřejňování informací vedoucích k odhalení identity poškozeného, svědka nebo pozůstalých, a to nejen v případě dětských obětí. Možnost orgánu činného v trestním řízení odepřít poskytnutí informace o poškozeném, svědkovi nebo pozůstalém po oběti nemusí vždy zajistit, že tyto osoby budou ušetřeny nechtěného zájmu médií. Jedinou ochranou, kterou právní řád v této situaci jednotlivci poskytuje, je soudní ochrana osobnosti podle § 12 občanského zákoníku, ke které lze přistoupit až po té, co byly citlivé údaje zveřejněny. Ministerstvo spravedlnosti předpokládá předložení samostatné novely trestního řádu do parlamentu, která bude obsahovat zákaz zveřejňování informací umožňující identifikování dětské oběti a také stanovení tohoto zákazu v občanskoprávním řízením, pokud toto řízení souvisí s řízením trestním. Úprava má odpovídat úpravě zákazu zveřejňování informací o mladistvém v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže. Sankci za porušení tohoto zákazu, pokutu, stanoví přestupkový zákon. Je třeba podotknout, že zákaz zveřejňování informací vedoucích k identifikaci poškozeného by se měl vztahovat nejen na děti, ale i na další skupiny obětí trestných činů, minimálně těch zvláště ohrožených sekundární viktimizací v průběhu trestního řízení (jako např. oběti sexuálních deliktů, ublížení na zdraví, rasových útoků, obchodování s lidmi apod.).
Rehabilitace a reintegrace dítěte
Velké nedostatky lze shledat i v otázce terapie (rodiny i dítěte-oběti) a rehabilitace dítěte – v tomto směru státní sektor stále selhává. Pokud jsou tyto činnosti zajišťovány, tak především neziskovým sektorem, tedy nutně jen ve velmi omezeném rozsahu. Ze strany státu zůstává stále převládající reakcí na násilí vůči dítěti jeho umístění do ústavního zařízení, kde se dále prohlubuje jeho deprivace, a to i v případě, kdy vztah jednoho z rodičů k dítěti je dobrý. Tato praxe je poměrně běžná, do povědomí veřejnosti se opět dostala až díky medializované kauze Kuřim a marného boje otce o předběžné svěření dětí do jeho péče. Umístěním dítěte do ústavního zařízení je v těchto případech porušována Úmluva o právech dítěte, která stanoví, že dítě nesmí být odděleno od rodičů proti jejich vůli. Úmluva umožňuje výslovně omezení nebo zákaz styku s rodičem v případě ohrožení zdravého vývoje dítěte, třeba v případech zneužívání či zanedbání, to se právě ale nevztahuje na nezneužívajícího rodiče nebo širší rodinu (např. prarodiče či jiné bližší příbuzné), kteří jsou schopni poskytnout dětem rodinné zázemí. Úmluva také zaručuje právo na kontakt s rodiči a blízkými osobami, v případě, že je od nich odtrženo. Dále je třeba zdůraznit, že neexistují specializovaná dětská zařízení pro děti se syndromem CAN a stávající ústavní zařízení nejsou schopna dětem poskytnout potřebnou terapeutickou péči.
Systém zotavení a reintegrace dětských obětí nezákonného jednání, který by byl garantovaný a financovaný státem, v České republice stále neexistuje. Propojený systém služeb, který by umožňoval rychlou a efektivní reakci na jednotlivé případy a umožnil by tak systematické a komplexní zpracování dat nutných pro monitorování a analýzu, chybí. V případech násilí páchaného na dětech stále přetrvává trend nasazování ex post represivních opatření a podceňování významu prevence. Přitom prioritní by měla být prevence v samotné rodině či pomoc při překonávání problému v co nejranějším stadiu, nezabrání-li se již jeho vzniku.
V tomto ohledu je nezastupitelná role orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Tyto orgány ovšem stále v některých případech své zákonné povinnosti neplní tak, jak by měly, a někdy se proti nim dokonce hrubě proviňují, nevystupují dostatečně aktivně jak v prostředí rodiny, tak v příslušných řízeních týkajících se dětí. Počet pracovníků sociálně-právní ochrany je ve většině oblastí nedostatečný, preventivní činnost není v jejich kapacitě a ve většině případů chybí specializovaný pracovník na problematiku CAN.
Výbor pro práva dítěte OSN ve svých posledních Závěrečných doporučeních z roku 2003 kritizoval Českou republiku za přístup k týraným a sexuálně zneužívaným dětem. V roce 2008 bude vláda opět Výboru předkládat periodickou zprávu o plnění závazků vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte. Bohužel nezbývá než konstatovat, že v implementaci Úmluvy v oblasti péče o týrané a sexuálně zneužívané děti nedošlo v ČR od roku 2003 prakticky k žádnému pokroku.
Mgr. Veronika Kristková, Liga lidských práv
Parlamentní zpravodaj, 5.12.2007 (str. 32, Děti jako politikum)
