Na svém zasedání 26. března tohoto roku vláda schválila podnět Rady vlády pro lidská práva k právní úpravě používání omezujících prostředků při poskytování zdravotní péče. Tento podnět Radě vlády připravil její poradní orgán – Výbor pro lidská práva a biomedicínu, jehož jsem členem. Podotýkám, že ve výboru i Radě vlády jsou přítomni zástupci ministerstva zdravotnictví a před tím, než šel podnět do vlády, prošel také připomínkovým řízením ? a to v podstatě bez připomínek (včetně ministerstva zdravotnictví). Proto jej také vláda bez problémů schválila.
Jak podnět osvětluje, v ČR dosud není používání restriktivních prostředků (poutání k lůžku, umisťování na izolační místnost, používání síťových lůžek) regulováno zákonem, ale pouze metodickým pokynem ministerstva zdravotnictví z roku 2005. Z hlediska dodržování ústavních pravidel se jedná o deficit, neboť k omezení základních práv a svobod může dojít pouze zákonem (nikoli metodickým pokynem, kterého se nikdo nedovolá). Na nedostatečnou právní úpravu poukázal také Evropský výbor pro zabránění mučení (CPT) při svých návštěvách v minulých letech. Již v roce 2002 CPT uvedl, že “pravidla pro užívání opatření omezujících pohyb pacienta by měla jednoznačně stanovit, že prvotní pokusy o zklidnění rozrušených nebo agresivních pacientů by měly být pokud možno nekontaktní (např. slovní pokyny) a že v případě nutnosti fyzického zklidnění by se v zásadě mělo jednat o zvládání pomocí rukou. Použití prostředků fyzického omezení pohybu (popruhy, svěrací kazajky apod.) bude oprávněné pouze velice zřídka a musí být buď výslovně nařízeno lékařem nebo o něm musí být lékař neprodleně informován a požádán o souhlas. Pokud prostředky fyzického omezení budou ve výjimečných případech použity, mělo by být jejich použití ukončeno co nejdříve; nikdy by neměly být používány nebo jejich použití prodlužováno, jako trest.”
Tento výbor působící při Radě Evropy již od roku 1990 dohlíží na naplňování Úmluvy o zabránění mučení (č. 9/1996 Sb.), která je v současnosti právně závazná pro všech 48 států Rady Evropy. Zlepšení praxe používání omezujících prostředků upravují obecné standardy CPT od roku 1998, naleznete je i v češtině na jeho webových stránkách . Je potřeba právě na stránkách Britských listů uvést, že již od počátku devadesátých let zástupci tohoto orgánu jmenovaní jednotlivými státy prosazují tyto standardy při pravidelných návštěvách míst omezení svobody všech států od Islandu po Kavkaz a Vladivostok. Navíc jeho členové jsou psychiatři, právníci, specialisté na vězeňství, zadržování mladistvých a další profese a jeho práce vždy reflektuje moderní trendy.
Také ministerstvo zdravotnictví se naštěstí přibližuje západní praxi, evidentně nemá se zlepšením zacházení žádný větší problém a slíbilo tuto úpravu promítnout do nově připravovaného zdravotnického zákona. Podle autora v úvodu zmíněného příspěvku je však vyžadovaná praxe údajně nesmyslná a nemožná. Skutečně je tomu tak? Jak je tedy možné, že podobné principy obsahuje od 1. 1. 2007 účinný zákon o sociálních službách? Zákon regulující sociální služby v § 89 mj. říká: “Opatření omezující pohyb osob lze použít pouze tehdy, pokud byla neúspěšně použita jiná opatření pro zabránění takového jednání osoby, které ohrožuje její zdraví a život nebo zdraví a život jiných fyzických osob. Poskytovatel sociálních služeb je proto povinen podle konkrétní situace nejdříve využít možnosti slovního zklidnění situace a jiné způsoby pro zklidnění situace, například odvrácení pozornosti, rozptýlení, aktivní naslouchání. Osoba musí být vhodným způsobem informována, že může být vůči ní použito opatření omezující její pohyb.” Samozřejmě ani systém sociální péče není bez chyb, jak v lednu ukázala britská BBC. K této kauze toho již bylo napsáno dost. Také CPT ČR opakovaně vybízí, abychom jejich používání ukončili. Já bych pouze poukázal na příspěvek Davida Kocmana, který kauzu poměrně podrobně analyzuje.
Příspěvek autora dále uvádí, že zásada nejméně restriktivního přístupu je v našem zdravotnictví samozřejmostí. Je pak otázkou, proč jeho autora tyto výroky vedly k napsání rozhořčeného článku plného osobních útoků. Není samozřejmě možné, aby zdravotničtí pracovníci nechali pacienty ubližovat sobě nebo někomu jinému. Připoutání k lůžku nebo umístění na izolaci je však závažným zásahem do lidské důstojnosti a je proto na místě, aby právní úprava specifikovala podmínky, za kterých k němu může dojít. A o to v podnětu Rady vlády, který vláda schválila, jde.
Co je ovšem politováníhodnější, že tento příspěvek je jen jedním z mnoha, kterým Britské listy vytváří prostor pro virtuální realitu. Například klecová lůžka jsou dokonce zvláštním tématem Britských listů. Jak vidno z letité praxe evropského CPT – působícího při mezivládní mezinárodní organizaci Rada Evropy založené evropskými státy – byla v Česku zahájena žhavá diskuse až díky výrokům jedné celebrity z anglosaské země na toto téma dosti opožděně. Jako kdyby humánní zacházení s osobami omezenými na svobodě byla nějaká novota imperialisticky prosazovaná Georgem Sorosem nebo K. D. Rowlingovou. To bohužel vypovídá o tom, jak málo je české prostředí propojeno s již letitou praxí nejen v anglosaských zemích, ale i v kontinentální Evropě na západ od nás, včetně praxe psychiatrů. Přejme Britským listům, že z toho aspoň vytěžili virtuální protiimperialistické téma. Proč tomu ovšem musí být v takové podobě, na níž upozorňoval Filip Gregor? Neplatí snad i pro téma používání restriktivních prostředků v podání Britských listů nejtrefněji tento Gregorem zmiňovaný citát, za jehož zveřejnění mu bylo vyhrožováno útočnými PR praktikami? “?měníme realitu. Rádi vyprávíme pohádky. Kolik lidí snese pravdu o tom, že král je nahý? A víte, jak často zjišťujeme, že se pohádky staly realitou? Proto, že vytváříme mýtus. A ten pak, stvořen, žije dál svým vlastním životem. My, kteří jsme mu vdechli život , pak jen zpovzdálí sledujeme, jak to dítě roste. A někdy jsme i pyšní.”
David Zahumenský
Článek vyšel dne 3.4.2008 na www.blisty.cz, naleznete jej zde.
