Jaké ponaučení si bere policie ze zabití Hoang Son Lama
Figurant přežije vždy, horší je to v reálu.
Scénář toho večera patří pro spoustu lidí k nočním můrám.
Tentokrát se naplnil poté, co občané jedné z brněnských ulic zavolali policii na vietnamského souseda, který se jim zdál příliš hlučný. Třiačtyřicetiletý Hoang Son Lam zásah nepřežil. Detaily neznáme, ale vše nasvědčuje tomu, že jeden z trojice policistů mu za přihlížení kolegů zlámal žebra a protrhl slezinu. Tragický případ řeší inspekce, policistům hrozí až patnáctileté vězení, ministr vnitra násilí odsoudil a uklidnil veřejnost, že se jedná o ojedinělé selhání. Podrobnější pohled na to, co česká policie podniká, aby se podobné útoky neopakovaly, ale moc klidu nenabízí.
Kde má ta čísla?
V policejní škole všichni probírali, že nejdůležitější je vše dobře vyhodnotit a najít správný postup. Smysl je jasný: zklidnit situaci a zabránit zbytečnému násilí, v případě zranění ihned zavolat lékaře a informovat ho, co se stalo. V brněnské Körnerově ulici se to začátkem ledna nepodařilo hned několikrát. Obrana nočního klidu přinesla útok uniforem na jednoho z nájemníků. Policisté ho tutlali a nezavolali zraněnému záchranku. Lékař přijel až poté, co oběť na služebně zkolabovala. Nikdo ho ale neinformoval o tom, co se přesně stalo. Zranění, která vedla ke smrti, odhalila až pitva.
Hoang Son Lam měl zřejmě kontakty s brněnským podsvětím, a tak se policii dařilo dva týdny vše držet pod pokličkou. Incident se provalil až poté, co byli zasahující policisté postaveni mimo službu: jsou vyšetřováni za trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele, pravděpodobný útočník ještě za ublížení na zdraví s následkem smrti.
Policie to stíhání vydává za důkaz, že v Česku je násilí ozbrojených strážců pořádku pod kontrolou. Jak se to vezme. Znepokojivý je například fakt, že nikdo na vnitru neví, co přesně vlastně policisté lidem dosud provedli. Příklad: v uplynulých šesti letech bylo za zneužívání pravomoci veřejného činitele ročně odsouzeno průměrně 150 policistů. Za posledních deset let bylo 234 policistů odsouzeno za úmyslné ublížení na zdraví.
Tato čísla ale zahrnují úplně všechno: dopravní nehody i zabití člověka. Inspekce podle své mluvčí nesleduje ani počet zabitých, ani zraněných, ani v jaké souvislosti k tragédiím došlo. „Už několik let říkáme, že by policie měla sledovat data o agresivním jednání policistů,“ říká právník Ligy lidských práv Jiří Kopal a dodává, že podle něj ve většině pochybení policistů ani nedojde k obvinění.
Policejní funkcionáři namítají, že to není pravda, ale žádná čísla, která by skutečný počet případů — a výsledky vyšetřování — doložila, nikdo nemá.
Policie tápe, jak zamezit brutalitě ve vlastních řadách.Zkusme si udělat neúplný obrázek sami. Zběžný pohled do starých novin nabízí alespoň několik střípků — tedy násilí, po nichž k obvinění došlo. Třeba případ policisty Jaroslava Krafta, který v roce 1994 na Rokycansku dal opilému řidiči Josefu Šoltýsovi tak silné rány do břicha, že Šoltys zemřel. Kraft čekal na konečné rozhodnutí soudu 13 let, dostal tříletý trest. Ve stejném roce zemřel ve Františkových Lázních Němec Matthias Poser, který na varování policie nezastavil, jeho krajana Markuse Rankela zabila kulka, která omylem vyšla ze zbraně kontrolujícího policisty Pavla Šacha. Před čtyřmi lety zkopal kriminalista Daniel Grofek v Olomouci podezřelého lupiče tak, že zadržený na následky zranění zemřel. První jmenovaní odešli ze soudní síně s trestem osm měsíců, olomoucký policista dostal dva a půl roku vězení (za ublížení na zdraví s následkem smrti pachateli běžně hrozí až pět let). Teď nejde o to, že popsané příklady úmrtí policejní rukou se nakonec dostaly až do soudní síně. Podstatnější je, že žádný z nich — a ani žádný z mnoha jiných — nepoužívá policie jako model, díky němuž by bylo možné dalším neštěstím předcházet.
Žádná školení
S nepřiměřeným policejním násilím se samozřejmě potýkají i jiné země. Za hranicemi jde často o ostře sledované případy. Tlak veřejnosti někdy nese výsledky, jako se to stalo v devadesátých letech v New Yorku, kde byli za násilné excesy potrestáni nejen zasahující policisté, ale i šéfové, kteří je nedokázali ihned odhalit.
V Česku, kde policejní šéfové beztrestně obhajují násilí svých lidí při zákrocích proti technařům a schvalují fakt, že mlátičky si zakrývají identifikační štítky, je vše složitější. Na otázku, proč si policie nevede statistiku nepřiměřeného násilí ve vlastních řadách a jak se kontroluje, zda policisty neovlivňují při práci předsudky vůči menšinám, nedokáže odpovědět ani ministr, ani jeho inspekce.
„To nedohledáme, je to už nějaký pátek,“ popisuje Ladislav Böhm, tiskový mluvčí chebské policie, jak jeho lidé analyzovali zmíněnou smrt Matthiase Posera. Podobnou praxi potvrzuje i vedoucí rokycanské policie Ladislav Königsmark, který měl ve svém týmu odsouzeného Jaroslava Krafta: „Policistů ve službě je nedostatek, musí být v ulicích, a ne na školení.“ A v Olomouci se všechno svádí na přílišnou brutalitu jednoho kolegy. „Všichni byli ještě jednou seznámeni s předepsaným postupem při zákroku,“ říká Zdeněk Šebestík, někdejší nadřízený odsouzeného Daniela Grofka.
Náměstek policejního prezidenta Jiří Houba v této situaci doporučuje spoléhat na systém. „Systémově je všechno ošetřeno dostatečně, policista někdy prostě násilí použít musí. Hlavní je, že v případě zranění zadrženého musí ihned zavolat záchranku,“ vrací se Houba k brněnskému případu. Poukazuje na to, že pokud se prokáže, že policisté z Brna udělali chybu právě tady, hrozí jim až dva roky ve vězení za neposkytnutí pomoci nebo za těžkou újmu z nedbalosti.
Česká policie je navíc přesvědčena, že agresivní jedince do budoucna odhalí přijímací test. Právě na psychotestech dnes pohoří až 60 procent uchazečů o práci. Případy násilí u policistů mají ale podle psychologů z branže hlubší podtext. „Osobnost člověka se během let výrazně vyvíjí. Potřebovali bychom s policisty pracovat průběžně a navštěvovat je pravidelně na jejich pracovišti,“ přiznává policejní psycholog Vladimír Voska. Potíž je v tom, že na 42 tisíc sloužících policistů je „nasazeno“ pouhých 34 psychologů. Na dotaz, jestli se bude jejich počet zvyšovat, odpovídá tiskové oddělení ujištěním, že „v současné době se situace analyzuje a připravuje se nová koncepce“. Jestli bude psychologů více a jak budou s policisty pracovat, však nevíme. Dnes je pro policisty konzultace s psychologem dobrovolná a využívá ji jen málo příslušníků. „Bojí se, že kdyby na sebe něco prozradili, tak přijdou o práci,“ doplňuje praxi Vladimír Voska.
Článek byl zveřejněn dne 2. 2. 2009 v časopise Respekt a na jeho internetových stránkách (http://www.respekt.cz/).
