U příležitosti dvacátých svobodných oslav Mezinárodního dne lidských práv (10. 12.) se Liga lidských práv zaměřuje na aktuální problémy spojené s ochranou českých občanů mezinárodními institucemi. Vedle nejasností vyplývajících z výjimky, která se týká Listiny základních práv EU, a opatrného postoje k pravomocem Evropského soudního dvora v Lucemburku, existuje nevraživost i vůči dalším úmluvám. Kořenem takového přístupu jsou často zbytečné obavy a předsudky, které nevrhají dobré světlo na politiku českých vlád v oblasti lidských práv v zahraničí i na domácí úrovni.
Přínosem pro české občany by se měla stát Listina základních práv Evropské Unie, která u nás platí od chvíle, kdy vstoupila v účinnost Lisabonská smlouva, tedy od 1. prosince tohoto roku. Díky „Listině“ se čeští občané mohou obracet na vnitrostátní soudy, dojde-li k porušení jejich práv ze strany orgánů Evropské unie. V případě, že vnitrostátní soudy selžou, mohou lidé žádat o ochranu Evropský soudní dvůr v Lucemburku. Stále však přetrvává hrozba, že vzhledem k pofidérně vyjednané výjimce z této Listiny a předpokládanému ratifikačnímu procesu u příležitosti přístupu Chorvatska k Evropské unii, budou českým občanům práva, která jim dnes náleží, odejmuta. Lidská práva jsou ovšem podle našeho ústavního pořádku nezcizitelná. Jakmile je jednou občané demokratickým způsobem nabyli, nelze při porušení jejich práv bez dalšího odpírat ochranu ze strany soudních institucí.
K tomu je třeba dodat, že pravomoc soudů není důležitá jen v případě porušení sociálních práv, ale i pro jiné a pravděpodobnější případy svévole evropských institucí. Moderní znění Listiny základních práv EU poskytuje rovněž garance jak pro případy porušení občanských a politických práv, tak i proti neoprávněnému nakládání s osobními údaji občanů evropskými institucemi a proti dalším zásahům do soukromí. Hrozí, že takových situací může v blízké budoucnosti přibývat. Navíc není možné spoléhat na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Ten je stížnostmi z bezmála padesáti států Rady Evropy včetně Ruska, Turecka, Ázerbajdžánu, Gruzie či Ukrajiny přehlcen. Případy bývají tímto soudem rozhodnuty v časovém rozmezí od tří do osmi let od podání stížnosti. Bez důkladné reformy není schopen do budoucna efektivně poskytovat spravedlivé zadostiučinění při porušení lidských práv. I proto by zástupci zákonodárné ani výkonné moci neměli české občany o ochranu soudů v rámci naší Evropské unie zbytečně připravit. Liga vyzývá občany, aby se na ni v případě, že by v následujících letech opravdu začalo hrozit odpírání v současnosti přiznané soudní ochrany, bez váhání obrátili s konkrétními problémy.
Neochotu českých politiků poskytnout po vzoru ostatních evropských zemí možnost ochrany vlastním občanům u mezinárodních institucí ukazuje i její postoj k Dodatkovému protokolu k Evropské sociální chartě nebo Opčnímu protokolu k Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením. U prvně jmenované mezinárodní smlouvy prezident republiky Václav Klaus již čtyři roky brzdí řádné dokončení ratifikačního procesu, ačkoli je jeho povinností proces dokončit. To potvrdil Ústavní soud ve svém druhém nálezu k Lisabonské smlouvě. Liga oceňuje, že byla v září po souhlasu všech oprávněných orgánů řádně dokončena ratifikace Úmluvy o právech osob s postižením. Její ratifikaci ovšem předcházelo rozhodnutí Poslanecké sněmovny nezabývat se schvalováním této Úmluvy společně s jejím Opčním protokolem. Právě a jen tento Opční protokol však umožňuje podávat na porušení Úmluvy individuální stížnosti. Poslanecká sněmovna tímto postupem znemožnila českým občanům s postižením účinně bránit svá práva na mezinárodní úrovni.
Předseda Ligy lidských práv David Zahumenský k postoji výkonných i zákonodárných orgánů uvádí „Opakované problémy s ratifikací mezinárodních úmluv nevrhají dobré světlo na věrohodnost české zahraniční politiky v oblasti lidských práv. Česko správně poukazuje na porušování lidských práv v konkrétních zemích, stejně tak by se ovšem nemělo obávat mezinárodní ochrany práv svých vlastních občanů.“
Více informací:
David Zahumenský, právník a předseda Ligy lidských práv, mobil: 608 719 535
Chronologický přehled problémů s ratifikacemi nejvýznamnějších mezinárodních úmluv o lidských právech v posledních letech:
1) Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě sjednaný na půdě Rady Evropy, otevřený k podpisu od roku 1995
Největší současný ústavněprávní prohřešek českého prezidenta spočívá v tom, že od roku 2005 odmítá dokončení ratifikace Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě. Tento protokol sjednaný na půdě Rady Evropy, umožňuje podání kolektivních stížnosti pro případy, kdy jsou porušována sociální práva skupin obyvatel. Ústavní soud ve svém druhém nálezu k Lisabonské smlouvě stanovil povinnost prezidenta v obdobných situacích parlamentem řádně schválené mezinárodní úmluvy ratifikovat.
2) Statut Mezinárodního trestního soudu sjednaný na zvláštní konferenci v Římě, otevřený k podpisu od roku 1998; ratifikovaný prezidentem republiky
V roce 2008 došlo po deseti letech váhání ze strany obou komor parlamentu ke schválení přístupu k Římskému statutu Mezinárodního trestního soudu (ŘS). Prezident republiky připojením svého podpisu ratifikaci nakonec po měsících odkládání ze své strany dokončil 8. července 2009. Ve stejný den ovšem vyvěsil – svému podpisu navzdory – na svůj web analýzu, která zpochybňuje soulad ŘS s ústavním pořádkem. Všechny ostatní země EU i balkánské státy ŘS – chránící oběti genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů – ratifikovaly nejméně o sedm let dříve. ČR také dosud neuvedla znění nového trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 do souladu s ustanoveními ŘS o válečných zločinech.
3) Úmluva o obchodování s lidskými bytostmi sjednaná na půdě Rady Evropy, otevřená k podpisu od roku 2005
ČR rovněž neratifikovala Úmluvu Rady Evropy o obchodování s lidskými bytostmi. Tato úmluva již vstoupila v platnost ve více než polovině zemí Rady Evropy, včetně Polska, Slovenska nebo Rakouska. Česko patří společně s Ázerbajdžánem, Ruskem a Estonskem k posledním zemím, které jí ani nepodepsaly. Podpis je základní krok, který stát činí na znamení úmyslu přistoupit k ratifikaci. Naše vláda tím dává na mezinárodní úrovni najevo, že zvýšená ochrana lidí, kteří se stávají předmětem sexuálního otroctví nebo nucené práce, jí je lhostejná.
4) Opční protokol k úmluvě o právech osob se zdravotním postižením sjednaný na půdě OSN, otevřený k podpisu od roku 2006
Svižný proces ratifikace Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením byl úspěšně dokončen v ČR již v září 2009. V čem je tedy problém? Tato úmluva byla českou vládou podepsána společně s Opčním protokolem, který je nesmírně důležitý pro její praktickou účinnost. Je proto škoda, že se Poslanecká sněmovna rozhodla zahájit ratifikační proces jen úmluvy bez jejího protokolu. Opční protokol k úmluvě zajišťuje jednotlivci možnost obrátit se v případě porušení práv, které úmluva chrání, na Výbor složený z nezávislých expertů, kteří dohlíží na naplňování jejích článků. Na rozdíl od ČR úmluvu i s protokolem ze středoevropských zemí ratifikovaly Německo, Rakousko, Maďarsko či Slovinsko.
5) Úmluva o nucených zmizeních sjednaná na půdě OSN, otevřená k podpisu od roku 2006
Novou významnou úmluvou v oblasti lidských práv, kterou ČR zatím nepodepsala ani neratifikovala, představuje Úmluva o nucených zmizeních. Vzhledem ke stále se objevujícím zprávám o tajných věznicích CIA ve střední a východní Evropě, je i v zájmu Česka vyvrátit všechny pochybnosti ohledně postoje našeho regionu k této nebezpečné praxi a úmluvu ratifikovat. Takový přístup by navíc znamenal jasné vyjádření solidarity s oběťmi nucených zmizení z totalitních států, kde k takovýmto zmizením občanů za aktivní asistence bezpečnostních složek, polovojenských skupin i tajných služeb dochází. Ze zemí EU tuto úmluvu jako první ratifikovaly Francie, Německo a Španělsko.
6) Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech sjednaný na půdě OSN, otevřený k podpisu od září 2009
Na základě tohoto protokolu se na Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva mohou obracet jednotlivci, jejichž práva byla porušena. Tento protokol již z evropských zemí podporovaly a ihned podepsaly země jako Belgie, Slovensko, Slovinsko, Španělsko nebo Ukrajina. Vzhledem k vysokému standardu ochrany sociálních a kulturních práv nemívá většina evropských zemí problém s připojením se k obdobným úmluvám. Často jejich podpora, podobně jako v případě Římského statutu, znamená spíše důraz na respektování hodnot, které se v Evropě rozvíjely dlouhá desetiletí. Vedle toho by podpis znamenal i vyjádření účasti s občany států žijících převážně na jiných kontinentech, kterým ochranu v případě porušení jejich práv poskytnou často jen mezinárodní instituce.
