Článek byl publikován dne 18. 4. 2010 v časopise Respekt.
Čeští lékaři nedávno překvapili. Řada z nich si odmítla nechat vpravit do těla vakcínu proti prasečí chřipce. Ti samí lidé ale zároveň nutí rodiče, aby bez odmlouvání nechali očkovat své děti podle povinného kalendáře. Pokoušeli jsme se zjistit, proč.
Třicetiletá pražská fotografka Eva měla loni na podzim těsně před porodem vcelku jasno. Věděla, že se svěří do péče porodnice u Apolináře, a věděla, že se chystá podobně jako tisíce českých matek porušit místní zvyky. Šlo o drobnost: povinné očkování proti tuberkulóze. Podle zákonem stanoveného povinného očkovacího kalendáře má dítě vakcínu proti této nemoci dostat mezi čtvrtým dnem a šestým týdnem života. Většina dětí se v praxi očkuje ještě před odchodem z nemocnice. Jenže Eva byla krátce před porodem na kontrole u plicní lékařky a ta jí doporučila, ať očkovací kalendář ignoruje. “Pro dítě je prý lepší, když vakcínu dostane později, někdy po půl roce. Starší děti ji prý lépe snášejí,“ vzpomíná matka sedmiměsíčního Antonína. Eva se s radou ztotožnila. Když ale zjistila, že ze šesti matek na pokoji odmítá vakcínu jako jediná, znejistěla. Prohlášení, které musela v nemocnici podepsat, ji jistoty zbavilo úplně. “Bylo tam něco v tom smyslu, že jsem srozuměna s tím, že své dítě ohrožuji na životě. To mě vyděsilo,“ vypráví. Syna očkovat nedala, ale pocit, že je to tak dobře, byl ten tam.
Jedna z jejích prvních otázek u dětské lékařky se proto týkala právě vakcíny proti tuberkulóze. Pediatrička zastávala názor, že kvůli přílivů cizinců z východu, kde je tato nemoc častější než u nás, je očkování v porodnici správné. “Začala jsem zmatkovat a chtěla syna očkováním ochránit co nejdřív,“ vypráví Eva. Cesta k žádané injekci se ale zadrhla. “Dětská lékařka nechtěla, očkovací stanice chtěla čekat, až mu bude sedm měsíců. A v porodnici mi řekli, že když jsem jednou odmítla, už chodit nemám.“ Dnes je ale Eva vlastně ráda. Mezitím si totiž přečetla, že vakcína může mít u několikadenních dětí nepříjemné nežádoucí účinky, konkrétně hnisavé boláky na uzlinách krku a podpaží. Matka teď po poradě s dětskou doktorkou čeká, až bude dítěti rok a jeho organismus bude silnější.
Tento zamotaný příběh dobře vystihuje realitu, v níž se jednoho dne ocitnou všichni rodiče malých dětí. Očkování proti deseti nemocem je v Česku na rozdíl od většiny západních zemí ze zákona povinné. Zároveň ale přestává být vnímáno jako bezproblémové řešení. Je to zapříčiněno jednak tím, že řada infekcí, proti kterým se očkuje, téměř vymizela. Objevuje se také čím dál více varování, že újmu může způsobit sama vakcína (ve hře je riziko narušení imunitního systému nebo poruchy neurologického vývoje dítěte).
Není divu, že přibývá rodičů, kteří chtějí o očkování vědět víc. Problém je, že lékaře tento postoj zlobí. Zatímco třeba v Německu – kde je očkovací kalendář sice doporučený, ale ne povinný – je žádoucí, aby dětský lékař věděl o kladech a záporech očkování co nejvíce a byl schopen na toto téma s rodiči diskutovat, v Česku je taková debata zatím téměř tabu. Úkolem pediatrů není vysvětlovat: mají dohlédnout, aby rodiče očkovací kalendář dodrželi, a ty, kdo se vzepřou, nahlásit hygienikům.
Zmatení
Právě očkování proti tuberkulóze rodiče odmítají nejčastěji. Zhruba pětina dětí ze statisícového populačního ročníku odchází z porodnice bez píchnutí. Některé z nich nechají rodiče očkovat později, některé vůbec. To je však docela problém: očkování tzv. BCG vakcínou je prvním z deseti, která jsou v Česku ze zákona povinná. Po třetím měsíci musí dítě podle očkovacího kalendáře dostat “hexavakcínu“ s látkami proti záškrtu, tetanu, černému kašli, dětské obrně, žloutence typu B a hemofilovým infekcím (do osmnácti měsíců se toto očkování opakuje třikrát). V roce a půl je povinná další sada očkování – proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám.
Fakt, že některé matky odmítají očkování dětí v porodnici, svědčí ze všeho nejvíc o tom, že se – stejně jako třeba doktoři o očkování proti prasečí chřipce – o celou věc živě zajímají. Lékaři na podzim koneckonců vysvětlovali svou rezervovanost vůči vakcíně úplně stejně jako matky: obavami z vedlejších účinků a tím, že úmrtnost na prasečí chřipku není nijak dramatická ani větší než na chřipku běžnou.
Rodiče jsou však na tom mnohem hůř. Mají daleko méně informací a čeká je zmatek. Vyhláška, která stanovuje očkovací kalendář, jim třeba u tuberkulózy ukládá povinnost očkovat dítě do šestého týdne. Metodický pokyn odborné společnosti dětských lékařů jde ještě dál – doporučuje vpravit vakcínu do těla ještě v porodnici. Odborníci na tuberkulózu však mají očkování podle povinného kalendáře za špatné. Někteří by očkovali později a další dokonce tvrdí, že je čas tuberkulózu z očkovacího kalendáře vyřadit úplně.
Chránit jen ohrožené
“Podle mého názoru už negativa očkování proti tuberkulóze – vysoký výskyt nežádoucích reakcí – převyšují jeho pozitiva,“ říká vedoucí Národní jednotky dohledu nad tuberkulózou Jiří Wallenfels. Jak vyplývá ze statistik, dětí, kterým BCG vakcína způsobí výše zmíněná trápení, je celkem dost. Státní ústav pro kontrolu léčiv například za rok 2008 evidoval 554 případů komplikací po této vakcíně. Tentýž výkaz uvádí 191 případů nežádoucích účinků u ostatních vakcín. V porovnání s počtem narozených je to drobnost. Ve skutečnosti je podle Wallenfelse nežádoucích účinků násobně víc, neboť zdaleka ne všechny nežádoucí účinky jsou lékaři ohlášeny. Jisté je, že pokud jde o počet komplikací, je BCG vakcína mezi všemi léčivými přípravky bezkonkurenčním “vítězem“.
“Ta čísla jsou z mého pohledu děsivá,“ říká Jiří Wallenfels. Protože komplikací rapidně přibylo kolem roku 2000, kdy se začala používat nová vakcína, vidí Wallenfels příčinu právě v této změně. “Roli může hrát vyšší koncentrace zárodků nemoci v nové vakcíně,“ uvažuje. Zmíněnou vakcínu dnes podle něj používá téměř celá Evropa a komplikace po ní se také objevují všude. Ani předchozí vakcíny nebyly zcela bezpečná – nežádoucích účinků měly některé méně, zato byly vážnější. Relativně častěji například působily kostní zánět. Očkovat proti tuberkulóze v Česku navíc není podle Wallenfelse nutné, tato nemoc je jen málo rozšířená – ročně onemocní asi osm lidí ze sta tisíc. Plošné očkování dětí neprovádí navíc ani řada zemí, kde je situace horší než u nás, například Francie, Rakousko, Belgie či Slovinsko. A nedoporučují ho ani rodičům v Německu.
Šéf dohledu nad tuberkulózou by dilema vyřešil jednoduše: skončil by s plošným očkováním a chránil jen děti, které jsou tuberkulózou skutečně ohroženy. Tedy potomky vybraných cizinců nebo ty, v jejichž rodině se nemoc vyskytla.
Stejný názor má také hlavní hygienik a náměstek ministryně zdravotnictví Michael Vít, který dětský očkovací kalendář tvoří. Přesto z něj tuberkulózu zatím nehodlá vyškrtnout: doktoři by to podle něj smetli ze stolu. Plicní kapacity lobbují za to, aby se očkování nerušilo. Chtějí ho jen posunout do vyššího věku dítěte. Jinými slovy, chtějí si zajistit práci. Starší děti by totiž očkovali právě oni v takzvaných kalmetizačních centrech.
Vít si doktory evidentně nechce rozhněvat. Další náměstek a zároveň garant zdravotnické politiky ODS Marek Šnajdr sice říká, že situace je neúnosná, a když se nemohou dohodnout odborníci, budou muset rozhodnout politici. Hned však dodává, že před volbami se nepochybně nic zajímavého nestane.
Riziko nemoci a riziko očkování
Situace si přitom přímo říká o změnu. Doby, kdy se s masovým očkováním začínalo, jsou totiž dávno pryč. Největší rozmach přišel v padesátých letech minulého století a očkování se rychle a po právu zařadilo mezi jeden ze zázraků moderní medicíny. Úspěch byl oslňující. Například dětská obrna začala v Evropě a Spojených státech dramaticky rychle mizet a v devadesátých letech byla na západní polokouli téměř vymýcena. V roce 1967 zahájila Světová zdravotnická organizace (WHO) první celosvětový pokus o úplnou likvidaci nemoci – konkrétně pravých neštovic. O třináct let později zdravotníci nemoc na planetě skutečně vyhladili. Očkování přispělo k podstatnému snížení výskytu dalších nemocí – záškrtu, černého kašle, hemofilových infekcí, spalniček, příušnic či zarděnek. V nadšení nad těmito úspěchy si WHO stanovila další cíl: vymýcení spalniček a žloutenky typu B.
Všeobecná euforie nad dosaženými výsledky zároveň poněkud zastínila, že nebezpečnost většiny zmíněných nemocí začala znatelně klesat už před započetím velkých očkovacích programů. Vliv na vývoj měl lepší životní standard na Západě: komfortnější bydlení, lepší strava, čistší pitná voda a dodržování hygieny. S rostoucím počtem očkování začalo být navíc zřejmé, že každá vakcína může mít vážné vedlejší účinky. Kromě pomíjejících akutních reakcí byly zaznamenány sice vzácné, ale zato těžké a v některých případech i smrtelné komplikace.
Čím dál více se mluví také o tom, že některé reakce se mohou projevit až po dlouhé době – může dojít k narušení imunitního systému či neurologického vývoje dítěte. Očkování totiž stimuluje imunitní systém jinak, než by to udělala infekce přirozenou cestou, a to může obranný systém “rozhodit“. Několik studií potvrdilo větší výskyt astmatu, ekzémů a alergií u očkovaných dětí než u dětí neočkovaných. Vakcinace může přispívat ke vzniku revmatických onemocnění, cukrovky či roztroušené sklerózy. Očkování je také v podezření, že u náchylných dětí může vyvolat vážnou poruchu vývoje – autismus.
Obezřetný postoj k očkování není na západ od našich hranic ničím novým. “Nebezpečí epidemií upadlo v zapomnění a naopak problémy, které očkování způsobuje, se ocitly na programu dne,“ vysvětluje německý lékař Martin Hirte v knize Očkování – pro a proti. Hirte přitom není žádný zarytý odpůrce očkování. Jen se na něj dívá kriticky a nahlas zvažuje jeho rizika a přínosy.
I díky jeho knize roste v Česku navzdory povinnému očkovacímu kalendáři počet rodičů, kteří se o očkování svých dětí zajímají a nebojí se případně jít do střetu se státní mašinerií. Stále víc se jich o radu obrací na Rozalio, pacientské sdružení s kritickým přístupem k očkování, nebo na brněnskou Ligu lidských práv, která se zabývá právy pacientů. Žádná čísla o tom, kolik rodičů své dítě odmítne nechat proti některé z nemocí očkovat, však nejsou k dispozici.
Najdi to na webu
Šestatřicetiletá technička Andrea Horká nikdy nebrala očkování na lehkou váhu. Z rodiny znala jeho odvrácenou tvář – bratr jejího otce totiž zemřel v necelých dvou letech na komplikace po očkování proti obrně. Z porodnice proto chtěla odejít, aniž by jejího syna Jana očkovali proti tuberkulóze. “Lékaři ale říkali, že nás bez toho domů nepustí,“ vzpomíná matka. “Neměla jsem sílu vzdorovat.“ Když se blížilo další očkování, hexavakcína ve třech měsících, přesvědčoval ji pro změnu partner a kamarádky, že dnešní vakcíny jsou bezpečné a dostávají je přece všechny děti. Nakonec tedy k lékařce na první dávku hexavakcíny vyrazila.
Její intuitivní obavy se ale ukázaly být oprávněné. “Syn dva dny brečel a zmítal se v křečích,“ vypráví matka. Tehdy začal obavy své partnerky brát vážně také otec Jan Gaťařík. Sedl k internetu a zjistil, že synův neutišitelný křik je v příbalovém letáku od výrobce vakcíny uveden jako stav, při kterém je třeba zvýšit opatrnost, je zřejmě zaviněn otokem mozku. Rodiče se dohodli, že další dávku hexavakcíny odloží do pozdějšího věku dítěte. “Řekli jsme paní doktorce, že počkáme, až bude starší a bude mít vybudovanou imunitu,“ vzpomíná Gaťařík. “Hned byl oheň na střeše. Snažila se nás zlomit, hrozila, že dítě dostane obrnu nebo záškrt.“
Gaťařík už tehdy ale věděl, že pravděpodobnost takové nákazy je opravdu minimální. Poslední případ dětské obrny se u nás vyskytl před téměř padesáti lety. Aktuálně nehrozí ani žádná epidemie záškrtu, ročně se v Česku vyskytne méně než deset nemocných a jde převážně o cizince ze zemí, kde je tato nemoc běžnější.
Přesto, že rodiče chtěli jen odklad, museli podepsat, že očkování odmítají. Lékařka je vzápětí nahlásila hygieně a upozornila sociální odbor příslušné městské části. “Musím dodržovat zákony této země a podle nich je očkování povinné,“ říká k tomu brněnská lékařka Milada Dražanová a žádnou debatu o prospěchu a rizicích očkování nepřipouští, protože odmítači podle ní obecně prokazují zjevnou “nevzdělanost“.
Krátce po hlášení lékařky navštívila rodinu sociální pracovnice. Nic alarmujícího sice nezjistila, ale podala na rodiče trestní oznámení kvůli zanedbávání povinné péče o potomka. Policie věc odložila s tím, že se jedná o přestupek. Každý z rodičů pak dostal tisícikorunovou pokutu. “Teď jsme v nějakém dohledovém režimu,“ říká otec. “Jednou za čas se nás sociální pracovnice optá, co je nového.“
Malému Janovi byly v únoru dva roky. Ačkoli rodiče chtěli původně jen odklad dalšího očkování, po dramatickém nátlaku státu se rozhodli, že ho očkovat vůbec nebudou. Nikdo je k tomu už nenutí. Ačkoli zákon dává možnost dítě rodičům odebrat a naočkovat ho i proti jejich vůli, nedělá se to. Úředníkům se nechce do dramatických sporů. Násilím naočkované dítě by vzbudilo vlnu nevole a stát si vystačí s tím, že nejisté zastraší a rozhodnuté, kteří se v procentech proočkovanosti nijak moc výrazně neprojeví, nechává raději být.
Málo odvahy
Zatímco v Německu existují hned dva spolky lékařů s kritickým postojem k očkování, kteří o sobě dávají hlasitě vědět, v Česku nic takového nefunguje. Jedním z mála doktorů, kteří o svých názorech mluví nahlas, je někdejší internista, dnes šéf firmy prodávající přírodní kosmetiku Lukáš Dostal. Mlčícím kolegům rozumí. “Česko je malé, názorová uniformita lékařů je tu mnohem větší,“ říká Dostal, který v Německu pracoval jako lékař. “Od každého, kdo se proti jednotnému názoru postaví, to vyžaduje mnohem větší přesvědčení a více energie.“ Lékaři se podle něj bojí hlavně toho, že se ztrapní. “Jsme vychováváni jako vědečtí lékaři. Prací na téma očkování je neuvěřitelné množství, vytížený lékař nemá vůbec čas studovat novou literaturu,“ říká. Proto se naprostá většina z nich raději na tenký led tohoto tématu nepouští. O svých pochybách tak mluví doma nebo mezi přáteli, ale raději o nich nezačínají ani na svém oddělení v nemocnici. Soudě podle Dostalových známých lékařů mají specialisté na očkování ještě kritičtější názor než pacienti. Pokud jde o očkování vlastních dětí, nejčastěji se mu vyhnou v tichosti, domluví se s pediatrem a ten dítěti vakcínu nedá, ale do karty zapíše, že ji dostalo.
Lukáš Dostal začal o očkování více uvažovat také v souvislosti s vlastními dětmi. Jeho pohled ovlivnilo hned několik věcí. Kromě profese, díky níž se orientoval v odborných studiích, sehrál svou roli také fakt, že po studiu medicíny pracoval několik let v německých a švýcarských nemocnicích. Vliv na něj měla také manželka původem z Norimberka, kterou zdejší praxe povinného očkování udivuje. Z očkovacího kalendáře si Dostalovi vybrali jen některé nemoci, zvažovali přitom pravděpodobnost nákazy, rizika nemoci a rizika očkování. Dnes Dostal spolupracuje se sdružením Rozalio a pomáhá mu prosazovat změnu očkovacího kalendáře z povinného na doporučený. Snaží se o to, aby debata s veřejností a politiky měla odborné základy.
Stejně jako Dostal před pěti lety začal nedávno také internista a rehabilitační lékař Jiří Mařádek více uvažovat o očkování kvůli povinnosti, která se týkala jeho rodiny. Jeho pochyby začaly zhruba před rokem. Čtrnáctiletá dcera Anna měla tehdy jít na očkování proti žloutence typu B. Mařádkovi se ale víceméně náhodou dostala do rukou studie o nežádoucích účincích vakcíny. “Byla to zpráva nezávislého francouzského poradce, který pracuje pro farmaceutické firmy. Firmy se ji snažily ututlat, ale vakcína byla nakonec ve Francii stažena z trhu. Po očkování se totiž objevily případy syndromu náhlého úmrtí kojenců v takovém počtu, že to bylo nápadné,“ říká. Lékař si začal s francouzským odborníkem psát a rozhodl se: vakcínu jeho dcera nedostane.
Začal situaci řešit s dětskou lékařkou. Musel jí dodat přeloženou zprávu francouzského odborníka a mělo to smysl. Na rozdíl od brněnské kolegyně jičínská lékařka Jarmila Jahodová nemá Mařádkovy za nerozumné rodiče. Zásadní roli v tom samozřejmě hraje fakt, že polemiku vede kolega lékař. “Je to těžká věc. Pan Mařádek čerpá z různých studií a článků, které tu nejsou známé,“ říká lékařka Jahodová. “Myslím, že pozitiva očkování převažují nad negativy. Dnes ale opravdu nikdo nemůže vědět, co se projeví třeba za deset dvacet let.“ Dodává, že rodiče k ničemu nutit nemůže, ale na hygienu je ze zákona hlásit musí. Krajský hygienik jim vyměřil dvoutisícovou pokutu.
Jakmile se lékař jednou začal o očkování zajímat, zjišťoval další a další věci. Zatímco prostřední Jiří dostal injekce podle očkovacího kalendáře (tehdy otec o očkování ještě nepochyboval), pro nejmladšího Jana vypracoval alternativní schéma. Z deseti povinných očkování zahrnuje jen tři: tuberkulózu, tetanus a záškrt. Očkování v porodnici rodiče odmítli, a protože otec věří zdejším plicním lékařům, chce nechat dítě očkovat až po devátém měsíci. “Žijeme na vesnici, tetanus se v hlíně může objevit. Je to nemoc, která může být hodně rychlá a smrtelná,“ vysvětluje další volby. “Také záškrt může být nebezpečný a antibiotika na něj nemusejí zabrat.“ Protože se věnuje čínské medicíně, kterou opakovaně studoval přímo v zemi jejího původu, uvažuje o očkování také z tohoto pohledu: “Myslím, že ani jednu z těchto nemocí bych čínskými bylinkami nezvládl.“
Vakcíny proti těmto dvěma nemocem by měl Jan podle otcova očkovacího schématu dostat až po dovršení prvního roku. Nebude to však snadné, protože se u nás běžně používá hexavakcína a očkovací látky proti jednotlivým nemocem nejsou k sehnání. Lékař se po nich proto poptává v zahraničí. “Budu je očkovat tak, jak si to přejí,“ říká dětská lékařka Jahodová. “Oznámit na hygienu to ale musím.“
Svět závidí
Podle Lukáše Dostala, který léta prosazuje odpovědné, ale svobodné rozhodování rodičů, se situace v Česku navzdory potížím mění k lepšímu. Dvě události nedávné doby označuje dokonce za průlomové. Konkrétně má na mysli již zmíněný postoj řady lékařů k prasečí chřipce: její rizika jsou podle nich menší než rizika očkování proti ní. A přidává zprávu, že zdejší dětský očkovací kalendář rozšířilo první nepovinné očkování proti pneumokokům. Pojišťovny ho sice každému dítěti proplatí, ale rodiče nic nenutí, aby ho přijali (podle odhadů využilo možnosti očkovat asi osmdesát procent z nich).
Liga lidských práv si zásadní změnu zdejší očkovací praxe slibuje od precedentních soudních sporů. V ohni je několik želízek. Na pražském městském soudu čeká několik žalob rodičů, kterým se nelíbila pokuta od hygieny, potvrzená ministerstvem zdravotnictví. Na Ústavním soudu leží stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, který povinné očkování označil za správné. Právníci ligy míní, že diktát je v rozporu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, kterou Česko ratifikovalo. Ta sice připouští, že omezit práva pacienta na svobodnou volbu je možné, ale jen ve výjimečných případech. Liga za ně rozhodně nepovažuje očkování.
Ústavní soud (případně Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku) by při řešení sporu mohl doporučit, aby se zdejší povinné očkování změnilo na dobrovolné. Je ale těžké odhadnout, jak by na průlom reagovali politici, kteří mají situaci plně v rukou. Stínový ministr zdravotnictví za ČSSD David Rath se kloní k zachování povinného očkovacího kalendáře. “Při dobrovolném očkování by rodiče rozhodovali o životě či smrti dětí, což není správné,“ píše Rath v SMS a dodává, že vše má být “výhradně věcí odborníků“. Již citovaný náměstek a expert ODS Marek Šnajdr se naopak kloní k postupnému přechodu od povinného k doporučenému očkování. Rozhodně ale nechce spěchat. “Na rozhodnutí je zatím brzy,“ říká Šnajdr a dodává, že do dobrovolného režimu by přeřadil jen některá očkování z povinného kalendáře. “Rozumím postoji skupinky rodičů, kteří se nechtějí nechat nutit. Ale u infekčních nemocí je třeba vedle zájmu jednotlivce zvažovat také veřejný zájem. Díky povinnému kalendáři máme tak vysokou proočkovanost, že nám ji ve světě závidí.“
Někteří lékaři však na tuto spojitost hledí spatra. Lukáš Dostal připomíná, že vysoká proočkovanost je často i v zemích, kde je očkování dětí dobrovolné. Navíc jsou v Česku mezi povinnými i vakcíny proti nemocem, které se nešíří epidemicky – konkrétně proti žloutence typu B, tetanu a tuberkulóze. Ale hlavně, proočkovanost dětí je jedna věc a skutečná imunita populace věc druhá. “Imunita po očkování není doživotní. Jaká je skutečná imunita populace, vůbec nevíme,“ říká Dostal. “Třeba proti spalničkám jsem byl očkován před více než čtyřiceti lety a nevím, zda jsem stále imunní.“
Na příkladu spalniček Dostal ukazuje, že někdy může být dokonce dostatečně velký počet neočkovaných lidí prospěšný. “Jedna švýcarská studie zjistila, že optimální situace byla v kantonu, kde proočkovanost nebyla velká a spalničky tam ještě kolovaly,“ uvádí. “Když se několik let po očkování potkám se spalničkami, imunita se mi osvěží a vydrží déle. Nemocní lidé byli těm očkovaným prospěšní, posilovali jejich imunitu.“
Hlavně opatrně
Přesto, že Lukáš Dostal pět let shromažďuje argumenty pro zrušení povinnosti očkovat, nabádá k maximální opatrnosti. Jako příklad mohou posloužit opět spalničky. Pro generaci dnešních prarodičů to byla běžná nemoc, kterou buď prodělali v dětství a pak měli doživotní imunitu, nebo si kontaktem s nemocnými vytvořili alespoň nějaké protilátky. Imunita po očkování však není doživotní a kvůli vysoké proočkovanosti se s nemocí nepotkáme. Počet lidí bez protilátek je těžko odhadnutelný, rozhodně k nim patří novorozenci. Matky jim v těhotenství protilátky nepředávají, a do prvního očkování v roce a půl proto žádné nemají. Přechod k dobrovolnému očkování je proto podle něj třeba u každé jednotlivé nemoci dobře promyslet. “Nemělo by se stát, že z téměř sta procent očkovaných jejich počet najednou klesne třeba na dvacet procent,“ říká Dostal. “Kvůli vysoké proočkovanosti nejsme na některé nemoci zvyklí. Mohl by to být velký průšvih.“
