Článek byl publikován dne 24. 8. 2010 v Brněnském deníku.
Dnes u Krajského soudu v Brně proběhlo závěrečné jednání případu, ve kterém obžaloba viní tři brněnské policisty z podílu na smrti mladého Vietnamce. Policisté proti muži zasahovali v lednu 2009 a jeden z nich si při tom prý neodpustil bezdůvodné kopance a údery. Na vnitřní zranění mladý muž později zemřel. Další dva policisté jsou před soudem proto, že tento čin nenahlásili, ačkoliv mu měli být přítomni.
V tuto chvíli není nejdůležitější to, zda policisté čin opravdu spáchali, a ani bych si o tom na tomto místě nedovolil spekulovat. Rád bych upozornil na jiný problém. Ať už totiž případ dopadne jakkoliv, nejde zřejmě o poslední případ násilí ze strany policistů vůči vyšetřované osobě.
Policie jako silová složka státu bude vždy kromě poctivých a svědomitých lidí, kteří chtějí skutečně pomáhat, lákat také ty, kteří touží mít moc nad druhými a kteří nemají problém překračovat své pravomoci.
I přes sebelepší psychotesty při přijímání nováčků k policii se bezdůvodnému násilí ze strany policistů nepodaří nikdy zcela zabránit. Vyhnout se dá ale tomu, aby se nežádoucí chování policistů stalo normou. K tomu je třeba takové jednání objasňovat a provinění spravedlivě postihovat. Nejen z praxe v neziskové organizace, která se kromě jiného právě nezákonným násilím policistů zabývá, vím, že násilí a nedůstojné zacházení se zadrženými osobami ze strany policistů není vůbec tak ojedinělé, jak by se mohlo zdát. Jen se jej bohužel často nedaří objasňovat a případy jsou někdy doslova zametány pod koberec. A čím to je? V České republice chybí nezávislý orgán, který by nezákonné jednání policistů vyšetřoval. Stížnosti na nevhodné chování policistů řeší jejich nadřízený – tedy policista. Podezření na trestné činy spáchané policisty vyšetřuje Inspekce policie – složená opět z policistů. O nezávislosti tedy v tomto směru nemůže být řeč.
Neschopnost Inspekce Policie ČR se ukázala například při vyšetřování brutálního policejního zásahu na CzechTeku v roce 2005. Inspekce nikdy nevypátrala žádného konkrétního policistu, který překročil svoji pravomoc. Přitom měla v jednom z případů k dispozici mimo jiné fotografii, z níž bylo možné rozeznat pět ze šesti číslic identifikačního čísla.
Z toho vyplývá, že inspektoři buď vyšetřují mizerně, nebo své kolegy kryjí. I když se napadeným účastníkům taneční oslavy nedostala satisfakce ve formě potrestání konkrétních policistů, alespoň jim ministerstvo vnitra konečně po letech muselo na základě soudního rozhodnutí vyplatit odškodné.
A jak tedy tuto neuspokojivou situaci řešit? Reforma zmíněných procedur je zatím zřejmě v nedohlednu. Můžeme však začít třeba tím, že podrobíme proces vyřizování stížností a rozhodnutí inspekce mnohem důkladnější veřejné kontrole.
A to nejen v případě, že rukou policie zemře nějaký člověk.
Lukáš Křivka
student Právnické fakulty MU
