Článek byl publikován dne 3. 8. 2010 v časopise Nový prostor.
V ČESKÉ REPUBLICE ŽIJE PŘES DVACET PĚT TISÍC LIDÍ, KTERÉ SOUD ZBAVIL ZPŮSOBILOSTI K PRÁVNÍM ÚKONŮM. JEJICH POČET ROK OD ROKU NARŮSTÁ.
Na to, jak závažné jsou důsledky pro člověka, je proces rozhodování o právní způsobilosti často šitý horkou jehlou. Soudy postupují u lidi s mentálním a psychosociálním postižením na návrh rodiny, obcí nebo různých institucí, kde tito lidé žijí, a v drtivé většině přitom vycházejí ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie. Psychiatři se ani neobtěžují posuzovat schopnosti člověka v jeho přirozeném prostředí a od stolu své ordinace automaticky formulují závěry s fatálními dopady. Nejenom, že každý právní úkon, který člověk zbavený způsobilosti učiní, je neplatný, například i koupě rohlíku nebo cigaret v samoobsluze, ale mimo to nemůže třeba uzavřít manželství ani jít volit.
AUTOMATICKY NEVOLIT
Jedním z lidí zbavených způsobilosti byl i pan Tomáš Hlaváč. Na návrh dcery, se kterou měl několik konfliktů, ho okresní soud zbavil způsobilosti před několika lety. Soudkyně se ho vůbec neobtěžovala předvolat a vyslechnout jeho názor. Vycházela pouze ze znaleckého posudku, podle něhož měl trpět demencí. Soud mu ani nedoručil rozsudek a o rozhodnutí se dozvěděl, až když mu byl ustanoven opatrovník. Když pak pan Hlaváč prostřednictvím Ligy lidských práv a MDAC podal návrh na navrácení způsobilosti, vyšlo v novém řízení najevo, že demencí nikdy netrpěl a původní znalec si prostě spletl diagnózu. Soud své dřívější rozhodnutí zrušil, ovšem ze senátních voleb, jež probíhaly v době řízení, byl pan Hlaváč efektivně vyloučen. Jeho kandidát, kterému chtěl dát hlas, prohrál v druhém kole.
Případ pana Hlaváče není ojedinělý. České soudy zbavují způsobilosti k právním úkonům na dva tisíce lidí ročně a přestože jsou mnozí z nich volby schopni a volit chtějí, projevit své politické preference nemohou. Každý, o jehož nezpůsobilosti rozhodl soud, má totiž u svého jména v seznamu voličů poznámku, která mu znemožňuje volební právo vykonat. Jde o automatický důsledek soudního rozhodnutí, protože v řízení nikdy nedochází k tomu, že by se u člověka s postižením jakkoli zkoumala schopnost volit. V absolutní většině případů se posuzuje výlučně schopnost hospodařit s penězi. Otázkou také je, jakým způsobem by soud vůbec „schopnost“ politické volby zkoumal. Takové posouzení by bylo nejspíš velmi obtížné, ne-li nemožné.
PROLOMENÉ TABU
V květnu tohoto roku vydal Evropský soud pro lidská práva rozhodnutí v případu Alajos Kiss proti Maďarsku, jehož hlavní protagonista byl předtím ve své zemi zbaven právní způsobilosti a tím i volebního práva. Evropský soud zdůraznil, že lidé s duševním postižením byli po celá desetiletí diskriminováni a že tato diskriminace se promítala v různých oblastech života, včetně sféry politických práv. Rozhodl také, že automatické zbavení volebního práva bez jakéhokoliv individuálního posouzení je v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv.
Toto rozhodnutí lze s klidným svědomím označit za průlomové. Narušuje totiž tabu vybudované na předsudcích, že lidé s duševním postižením by se neměli podílet na rozhodování o politických záležitostech. Z argumentace soudu lze přitom vyvodit, že konkrétní zásah do výkonu volebního práva u lidí s duševním postižením by měl být možný, například na základě nějakého speciálního řízení o odnětí volebního práva. To, co soudci odmítli, je ale stav, kdy soudním rozhodnutím o právní způsobilosti automaticky zaniká i volební právo.
SCHOPNÍ A NESCHOPNÍ
Evropský soud pro lidská práva tím posílil práva lidí s postižením a snad jeho rozhodnutí spustí lavinu změn volebních zákonů v celé Evropě. Lze mu však vytknout jednu věc, a tou je právě argumentace ve prospěch „individualizace“ případného odebrání volebního práva. Vrací nás zpět k otázce: Jak lze u člověka posuzovat schopnosti politické volby? Je někdo schopen takového hodnocení?
Možná by si psychiatrie našla cestu, vymyslela „metodologii“ a „validní nástroje“, byla by to však cesta do pekel. Nechceme přece oblast schopnosti projevit politické preference „psychiatrizovat“. Kromě toho hrozí, že individuální zásahy by bylo možné využívat pouze proti určitým osobám a takové rozhodování by bylo zneužitelné mocí. Je lepší se otázkou „schopnosti“ volit vůbec nezabývat, jinak vytvoříme medicínské a posléze právní kategorie schopných a neschopných. Raději bychom měli zůstat u předpokladu, že všichni občané určitého věku volit mohou a ten, kdo ani s pomocí není objektivně schopen projevit své politické preference, své právo jednoduše nevyužije. Například ve Švédsku či ve Slovinsku je volební právo garantováno všem lidem s postižením.
ČESKÉ ROZPORY
Máme za sebou volby do Poslanecké sněmovny, čekají nás volby do senátu a komunální volby. Lidé s duševním postižením, kteří jsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům, by měli mít možnost zúčastnit se všech těchto voleb a aktivně se zapojit. Loni v září Česká republika ratifikovala mezinárodní Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením, která garantuje politická práva všem lidem s postižením bez rozdílu a dokonce zavazuje státy k tomu, aby jim zabezpečily k uplatnění těchto práv asistenci. Přestože tato lidskoprávní úmluva má podle českého ústavního řádu větší právní sílu než zákon, je zjevné, že české zákony tomuto mezinárodnímu závazku neodpovídají. Současné volební zákony odporují nejen nové Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením, ale i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Je nutné novelizovat volební zákony tak, aby všichni lidé s postižením mohli volit. Stát by jim měl zajistit dostatečnou podporu, aby se volby skutečně byli schopni zúčastnit. Měl by zejména přiměřeně upravit volební místnosti i celou hlasovací proceduru včetně lístků. Je možné argumentovat tím, že lidé s postižením jsou manipulovatelní a hrozí, že jejich hlasy politici jednoduše „koupí“. Takové tvrzení lze však snadno relativizovat, protože „prodej“ hrozí u všech voličů, koneckonců sousedé ze Slovenska mají s kupováním hlasů své zkušenosti. Jde o argument, který nemůže ospravedlnit vyloučení nezanedbatelné skupiny občanů jenom proto, že mají určitý typ postižení. Než vytvářet překážky, je spíše na místě diskutovat o tom, jak předcházet možné manipulaci.
Ne vždy si uvědomujeme, že lidé spojují s možností volit i pocit vlastní hodnoty a důstojnosti. V Česku žije několik tisíc lidí, kterým by volební právo pomohlo tento pocit navrátit a neexistuje žádný důvod, proč bychom jim v tom měli bránit. Umožnit lidem s postižením aktivně se zapojit do politického a veřejného života je důležité jak pro demokratickou rovnost, tak i pro odstraňování bariér a předsudků v našem myšlení.
