Tenhle spor zatím jenom doutnal v tiché válce mezi lékaři a rodiči, kteří odmítali nechat své děti očkovat. Letos by se však měl rozhořet naplno a navíc na parlamentní půdě. Půjde o zásadní otázku: Zrušit povinnou vakcinaci?
Baruška se narodila v prosinci 2006 jako zdravé donošené miminko. Do čtyř měsíců probíhal její vývoj normálně, ale v průběhu pátého měsíce absolvovala očkování proti šesti nemocem rozdělené na tři vakcíny, nicméně podány v jeden den. Desátý den po očkování začala Baruška po kojení z ničeho nic modrat a škubat sebou. Diagnóza zněla: epileptické záchvaty a hypotonický syndrom. Lékaři nenašli žádnou příčinu onemocnění a ani žádné vyšetření epilepsii nepotvrdilo. Rodiče však nepochybují o tom, že její potíže vyvolala očkovací látka,“ vypráví Martina Suchánková jeden z příběhů rodičů, jejichž děti měly mít zdravotní komplikace kvůli některému z povinných očkování.
Jenom dobrovolně!
Česká republika je ve světovém měřítku očkovací velmoc. Proočkovanost populace je u nás téměř stoprocentní. Ve veřejnosti totiž víceméně vládne domněnka, že očkování je pro všechny děti povinné. Jenže loni v létě rozhodl Nejvyšší správní soud, že Gabriela a Vilém Čechovi – rodiče dalšího z dětí, které mělo po jedné z vakcín nežádoucí reakci – nebudou za to, že odmítli pokračovat v očkování, nijak pokutováni. Seznam povinných očkování totiž neurčuje zákon, ale pouze vyhláška. „Rozhodnutí soudu tak částečně uzavřelo kapitolu totalitního přístupu zákazů a příkazů a dává českým rodičům více svobody, ale také odpovědnosti při rozhodování o zdraví svých dětí,“ komentoval rozsudek předseda Ligy lidských práv, která rodiče zastupovala, David Zahumenský.
Může za to děravý zákon. Očkování je sice ze zákona povinné, nicméně seznam povinných vakcinací určuje pouze vyhláška ministerstva zdravotnictví. To tedy připravuje novelu zákona, která by povinný očkovací kalendář obsahovala. Za porušení by měly následovat případné sankce. O tom však musí rozhodnout parlament. Je to diskuse na mnoha úrovních, individuální pohodlí a nárok na svobodu rozhodování tu stojí proti zdraví a bezpečí společnosti.
O naprostou dobrovolnost v rozhodování o očkování dětí se poslední čtyři roky aktivně snaží občanské sdružení Rozalio. Jeho jméno vzniklo jako zkratka slov Rodiče Za Lepší Informovanost a svobodnou volbu Očkování. Jednou z představitelek organizace, která má necelé dvě stovky členů, je dnes sedmatřicetiletá Martina Suchánková. Dříve pracovala jako zvuková technička v Českém rozhlase a dnes je na rodičovské dovolené. „Působila jsem ve Hnutí za aktivní mateřství (HAM) a často se na nás obraceli lidé, kteří měli malé děti a hledali informace o očkování, případně právní pomoc, když jej chtěli řešit vlastní cestou, třeba posunout do vyššího věku, některé odmítnout nebo už jej odmítli. Rodičů stále přibývalo a HAM na to nemělo nejen dostatečnou kapacitu, ale téma očkování bylo velmi odchylné od jeho původního zaměření. Tak jsme se nakonec rozhodli založit Rozalio, abychom mohli rodičům přinášet informace i z druhé strany a také komunikovat s úřady,“ vysvětluje matka dvou dětí. Základním požadavkem sdružení je, aby rodiče měli možnost sami rozhodnout o očkování svého dítěte. „Podle vývoje v jiných západoevropských zemích je jasné, že se povinnost dříve či později zruší. Čím dříve, tím lépe. Je to pozůstatek totalitního režimu nařizovat lidem, co je pro ně a jejich děti nejlepší,“ říká Suchánková.
Podstatou hnutí za svobodnou volbu v očkování není jen boj za svobodu jedince. Očkování má totiž podle jeho představitelů mnoho vedlejších účinků, které prý v některých případech převažují nad případným prospěchem. Z tohoto důvodu sama lídryně Rozalia nenechala ani jedno ze svých dětí očkovat. Rodiče podle ní nejlépe znají své dítě, a tak mají oni vědět a rozhodnout, co je pro jejich děti prospěšné. „Vedlejší účinky vakcín jsou u nás velmi bagatelizovány nebo záměrně zastírány. Píší nám desítky rodičů o vedlejších příznacích po očkování, ale lékaři jim často tvrdí, že to v důsledku očkování není. Není tady vůle to vidět, zato je ze strany lékařů jasná snaha dokázat, že je vše v pořádku. Máme několik rodičů, jejichž děti dostaly po očkování epileptické záchvaty, cukrovku, ekzém nebo se jejich zdravotní stav celkově zhoršil, stejně jako máme rodiče, jejichž děti se staly v důsledku očkování autistickými. Tu nerelevantnost ve sběru dat vidíte třeba na tom, že ve VAERS, což je systém evidující nežádoucí účinky vakcinace ve Spojených státech, jsou hlášena i úmrtí související s očkováním. Jak to, že u nás ne?“ říká rozhořčeně Martina Suchánková.
„Začnete-li se o očkování více zajímat, setkáte se s mnoha nejasnostmi a začnou vám vyvstávat otázky. Mnohá argumentace se opírá o tvrzení, která nelze přesně dokázat. Ať je to tvrzení, že očkování téměř vymýtilo nemoci, proti nimž se očkuje, tak tvrzení, že ty nemoci, které považujeme za vymýcené díky očkování, by odešly tak jako tak díky celkovému zlepšení hygienických i sociálních podmínek a obrovskému zlepšení ve výživě a vůbec zlepšení celkového zdravotního stavu,“ tvrdí představitelka Rozalia.
Autistický příběh
Očkování nás provází už víc než dvě stě let. Na jeho počátku stál britský venkovský lékař Edward Jenner, který působil v oblasti Gloucestershire. Všiml si, že lidé, kteří prodělali kravské neštovice, buď neonemocněli neštovicemi pravými, nebo byl průběh jejich onemocnění velmi mírný. Čtrnáctého května 1796 se proto rozhodl udělat přelomový pokus. Záměrně naočkoval osmiletému chlapci jménem James Phipps hnis z vředu kravských neštovic. Chlapec onemocněl, a po šesti týdnech se uzdravil. Pak ho lékař nakazil dávkou pravých neštovic. Jak předpokládal, nemoc u chlapce nepropukla. Tento pokus pak úspěšně několikrát zopakoval. Proto se také očkování říká vakcinace, z latinského slova vacca – kráva.
„Princip očkování je skutečně velmi jednoduchý a zároveň velmi účinný. Lidský imunitní systém je uzpůsoben pamatovat si patogeny, s nimiž se setká, a vyvinout si proti nim velmi rychlé a účinné reakce. Problém je v tom, že při prvním kontaktu s bakterií, virem nebo infekcí tělo dlouho tápe, a než se naučí reagovat, může člověk buď umřít, nebo to odnést s trvalými následky. Proto pomocí očkování naučíme organismus včas se bránit tím, že do těla vpravíme zpravidla nějak oslabený patogen. S tím si tělo lehce poradí a naučí se bojovat pro případ, že se setká s tímto nepřítelem v plné síle,“ vysvětluje Václav Hořejší, profesor imunologie a ředitel Ústavu molekulární genetiky Akademie věd. Podle něj dvě stě let očkování zachránilo stamiliony lidských životů. „Pokud bychom hlasovali o lékařský objev, který nejvíce prospěl lidstvu, očkování by se pralo o první příčku s antibiotiky,“ tvrdí imunolog.
Proč se tedy proti němu zvedá taková vlna odporu po celém světě?
„Mohou za to na jedné straně skutečně vedlejší účinky a na druhé bezesporu mýty, které se na očkování v průběhu let nabalily. Je fascinující, kolik jich je,“ říká Hořejší.
Jedním z nejznámějších mýtů, který má i v Česku mnoho zastánců, včetně Rozalia, je ten, že očkování je jednou z příčin autismu. „Vinu na tom nese skupina amerických lékařů, která chtěla vydělat dost peněz na soudech s farmaceutickou firmou vyrábějící očkovací látky proti spalničkám. Šlo o takzvanou vakcínu MMR. Prokázalo se, že lékaři zmanipulovali fakta tak, aby to vypadalo, že mezi očkováním a diagnózou autismu je přímá souvislost. Problém je, že tato teorie mezitím začala žít svým životem a mnozí začali hledat jiné důkazy. Třeba, že příčinou je určité množství rtuti, které se ve vakcínách používá k zamezení bakteriálního růstu. Zjistilo se ovšem, že ta koncentrace je velmi malá a nemůže mít žádný významný vliv na zdraví,“ vysvětluje Marek Petráš, dřívější technolog a šéf výroby očkovacích vakcín ve firmě Sevak, který se podílel i na vývoji některých vakcín.
Bagatelizovat a paušálně odmítat případné vedlejší účinky by však podle imunologa Hořejšího bylo velmi nezodpovědné. „Samozřejmě že k nim dochází. V minulosti to bylo horší, protože dřívější vakcíny byly hrubé preparáty, které obsahovaly spoustu komponent z buněk, z nichž se oslabený virus produkoval, třeba slepičí proteiny. Viry se totiž množily v kuřecích zárodcích. Problém je někdy i v takzvaných adjuvans, tedy látkách, které zvyšují účinnost imunitní reakce. To všechno je dnes ovšem několikanásobně lepší. I tak ale k vedlejším účinkům dochází. Uvědomte si ovšem, že tu mluvíme o desítkách tisíc dětí, které jsou v Česku ročně naočkovány. Nějaké vážnější vedlejší účinky se objeví pouze u jednotlivců. Navíc je to v drtivé většině tak, že šlo o děti s nějakou vrozenou vadou, oslabenou imunitou nebo jinou zátěží, a očkování mohlo nějakou nemoc spíš uspíšit než vyvolat. Důsledky neočkování by byly nepochybně stokrát horší,“ vysvětluje profesor Hořejší.
Mnohem přísnější je také kontrola vakcín. „Často se tvrdí, jak jsou farmaceutické firmy mocné a neohrozitelné. Přitom historie ukazuje, jak jim státní kontrolní orgány umí zatnout tipec, když něco neodpovídá přísným požadavkům. Třeba před deseti lety musela být stažena první rotavirová vakcína. Po ročním užívání se u některých pacientů objevily střevní abnormality a vakcína se přestala vyrábět bez ohledu na to, kolik stamilionů se do jejího vývoje investovalo,“dodává Marek Petráš.
Nepříjemné vedlejší účinky byly také důvodem, proč už od října 2009 není povinné přeočkování jedenáctiletých dětí proti TBC a od loňského listopadu je nepovinné i očkování nemluvňat. Plošně se tuberkulóza začala v bývalém Československu očkovat v roce 1953 a tehdy dostali vakcínu jak novorozenci, tak starší ročníky, generace se tak rychleji „proočkovaly“. Dnes je více než 90 procent populace očkováno a výskyt této choroby se u nás snížil natolik, že občasné vedlejší účinky převážily zisk z plošného očkování. Paradoxně, vakcinologové v tomto případě naopak čelili velkému tlaku ze strany rodičů, kteří se tuberkulózy obávají.
Očkovat, vymýtit, přestat očkovat
Už před dvanácti lety se prestižní lékařský časopis Lancet zabýval tím, jaký dopad na společnost má přerušení plošného očkování. Jedním z nejkřiklavějších případů byla léta 1990 až 1996 na území bývalého SSSR, kde se rozpadl dosavadní systém vakcinace. V těchto letech se tady objevilo 150 tisíc případů záškrtu, zdánlivě vymýcené choroby, na kterou zemřely asi čtyři tisíce lidí.
V Japonsku v roce 1974 dvě děti zemřely po očkování proti černému kašli. Na nátlak politiků tedy japonští pediatři přestali proti černému kašli očkovat. O pět let později tu však onemocnělo černým kašlem přes třináct tisíc dětí a 41 jich zemřelo. Očkování, tentokrát s mnohem šetrnější vakcínou, na tuto nemoc v Japonsku obnovili a od té doby na ni nezemřelo žádné dítě. Podobná situace s vakcínami proti černému kašli nastala v té době i ve Švédsku. Také zde zastavili očkování s tím, že děti už není třeba očkovat, protože se zlepšila sociální situace i úroveň zdravotnictví. Na počátku osmdesátých let se tu však černým kašlem na každých sto tisíc dětí nakazily více než tři tisíce a počet vážných komplikací dosáhl úrovně rozvojových zemí.
„Z nedávné historie máme podobných případů desítky. Ukazují, kam neuvážený boj proti očkování vede. Hlavně pak tvrzení, že nemoci tak nějak vymizely samy i bez očkování, a tak není třeba v něm pokračovat,“ říká dětská lékařka a místopředsedkyně České vakcinologické společnosti Hana Cabrnochová.
Jde však o trpělivost. Podle Cabrnochové jsme totiž svědky toho, že právě v některých případech lze očkování ukončit díky pečlivému proočkování celých generací. V sedmdesátých letech mohli lékaři přestat očkovat proti pravým neštovicím, protože se díky očkování vyvolavatel tohoto onemocnění přestal celosvětově vyskytovat. „Další na řadě by brzy mohla být i dětská obrna, a to za předpokladu, že se ji podaří celosvětově úplně vymýtit. Pak bychom mohli s tímto očkováním také přestat,“ zamýšlí se Hana Cabrnochová. Upozorňuje ovšem, že takové rozhodnutí se nesmí uspěchat a že podobné principy neplatí u všech nemocí. Očekávalo se třeba, že díky očkování bude postupně klesat výskyt černého kašle. To se skutečně stalo, ale v posledních letech došlo k tomu, že stoupl počet případů tohoto onemocnění ve věku, kdy již klesá ochrana navozená očkováním.
To je také důvodem pro znovuzavedení dřívějšího přeočkování, protože po více než třiceti klidných letech v České republice za poslední čtyři roky zemřeli tři kojenci v prvních měsících života, kdy ještě nebyli očkováni. Výhody globalizovaného světa s sebou totiž nesou i odvrácenou stránku – mnohem rychlejší dovoz nákazy. Letadlem je tu infekce za několik hodin po letu v kabině, tedy ideálních podmínkách k šíření. Dovolená v Egyptě se v Česku stala běžnější než cestování do Chorvatska a nikoho ani nenapadne kvůli týdnu na pláži nechat celou rodinu očkovat. Ještě tak poslechneme doporučení vyhýbat se ledu v nápojích, ale čerstvým zeleninovým salátům? Do Evropy také přicházejí migranti z východních zemí, kteří s sebou mohou rovněž nákazu přinést a jejichž cesta rozhodně nepovede rovnou do nemocnice. Ironií osudu se volání po dobrovolnosti očkování ozývá hlasitě zrovna v době, kdy se usnadnil a zrychlil pohyb nákaz po světě.
Budoucnost zdravotnictví
Navzdory nesčetným averzím, které očkování v některých lidech po celém světě vyvolává, panuje mezi vědci shoda v tom, že v dalším výzkumu očkování je budoucnost zdravotnictví. „Když se nám podaří lidskou imunitu naučit s nemocí bojovat, je to nejlevnější a pro organismus mnohem šetrnější způsob než léčba. Vědci se tak snaží najít očkovací látky na vše, co se dá,“ vysvětluje primářka infekčního oddělení Fakultní Thomayerovy nemocnice Stanislava Šimková. Největším současným výsledkem je tak očkování proti rakovině děložního čípku, o kterém se zjistilo, že ho vyvolává virus. Nově se objevilo očkování proti meningokokům, rotavirům, pneumokokům a klíšťové meningoencefalitidě. Před uvedením na trh je v nejbližší době i vakcína proti horečce dengue. Navíc se ukazuje, že některá očkování mají i více efektů. Třeba očkování proti virové hepatitidě B má protinádorový efekt, protože je prokázána souvislost hepatitidy B s karcinomem jater.
„Velmi usilovně se pracuje na vývoji vakcín proti hepatitidě C, Ebole či viru HIV. To jsou nemoci, které buď neumíme léčit, nebo je léčba velmi složitá. A očkování je jediná cesta, jak s nimi bojovat,“ říká Stanislava Šimková.
Jiné sankce?
Dětská lékařka Hana Cabrnochová doufá, že se poslanci rozhodnou povinnost očkování zachovat. „Hlasy většiny, tedy těch, co jsou pro jeho zachování, bohužel, v hysterickém křiku odpůrců nejsou slyšet. Myslím, že bojovat proti plošnému a povinnému očkování je velká nezodpovědnost a hloupost. Vždycky si vzpomenu na jedno jednání s odpůrci očkování u ombudsmana. Tenkrát jim řekl, že jsou proti hlavně proto, že si na rozdíl od něj nepamatují umírat lidi na nemoci, před nimiž se dnes očkováním chráníme,“ vzpomíná.
Je přesvědčená, že zrušení povinného očkování by naše společnost ustála. Ovšem pouze v případě, že by existovaly nějaké nepřímé sankce pro ty, kteří by své děti očkovat nenechali, jako je to ve státech s nepovinným očkováním. Neočkované dítě třeba nemůže nastoupit do školky, do školy, rodina nesmí pobírat sociální dávky nebo dítě nemá hrazenu péči ze zdravotního pojištění.
„Je mi líto každého případu, kdy zbytečně onemocní nebo zemře dítě, dalo-li se tomu předejít. Co s tím má společného jakási svobodná volba rodičů bez ohledu na práva dítěte, tomu vážně nerozumím,“ říká pediatrička.
Kalendář povinných dětských očkování od narození proti 9 nemocem:
9. týden 1. dávka hexavakcíny Jedná se o očkování proti šesti nemocem: záškrtu, tetanu, dávivému (černému) kašli, onemocnění vyvolanému bakterií haemophilus influenzae typu B, hepatitidě B a dětské přenosné obrně.
3 měsíc 2. dávka hexavakcíny
4 měsíc 3. dávka hexavakcíny
15. měsíc 1. dávka – spalničky, zarděnky, příušnice
18. měsíc 4. dávka hexavakcíny
21.-25. měsíc 2. dávka – spalničky, zarděnky, příušnice
5. až 6. rok záškrt, tetanus, dávivý kašel – přeočkování
10. až 11. rok záškrt, tetanus, dávivý kašel, dětská přenosná obrna – přeočkování
Článel byl publikován dne 7. 1. 2011 v příloze Hospodářských novin Víkend.
Autorem článku je Leoš Kyša, Hospodářské noviny.
