Článek byl publikován dne 20. 2. 2010 v deníku Právo.
Po rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud (NSS) rozpustil Dělnickou stranu (DS), jsem potkal v tramvaji známého, který pochází z Německa a v ČR už dvacet let veřejně a důsledně vystupuje proti anticiganismu, antisemitismu a proti xenofobii.
Přišli jsme tím rozsudkem o svobodu?“ ptal se mě s obavou v hlase. Odpověděl jsem, že rozsudek vítám. Naši svobodu naopak rozšířil, protože uplatnil právo, které ji vymezuje. On mi řekl, že je v zásadě proti jakémukoli zákazu politických stran, ale že ti neonacisti jsou opravdu hnusní, a tak vlastně neví.
Lidskoprávní aktivista František Kostlán z Židovské liberální unie napsal po vynesení rozsudku NSS, že „svobodou není to, že kdosi pokřikuje, že ho strčí do plynové komory, jen co se dostane k moci“.
Jak to ale, že po dvaceti letech svobody se vůbec musí zdůrazňovat základní myšlenka právního státu, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého? A že stát je povinen použít sankce i vůči tomu, kdo štve proti nějaké skupině lidí?
Představa, že pouhé slovo ani moc neškodí a nemá být trestáno, s níž mají USA trvalé a vážné potíže v mezinárodních mechanismech chránících lidská práva, je v této zemi nepochopitelná. Zotročování slovem, které ohlupovalo anebo hrozilo, je tu stále v paměti lidí. Represe už nebyla plošná, ve vězeních bylo od konce 50. let již méně lidí, ale to „slovo“ zažili všichni ve školách, v práci, na vojně, na schůzích, v novinách a v televizi, a dokonce i v církvích.
Lidé se tu málo řídí zásadou, kterou OSN přijala po porážce nacismu, že „je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku“. Zpochybňují to, že tyto zákony z roku 1990 vůbec máme, a pak to, že je správní a soudní orgány používají.
Hned po rozpuštění DS rozháněla policie v Brně její sympatizanty bez zákonného důvodu. Možná, že si myslela, že DS je nyní postavena mimo zákon, jak se tu často říká, a že zásah proti nim je proto možný? Nikdo z přítomných to nerozpoznal, redaktorka veřejnoprávní ČT označila shromáždění za nepovolené, jako by se v demokracii ke shromáždění potřebovalo nějaké povolení. Zákon naopak uvádí, že ne. A nesplnění oznamovací povinnosti není důvodem k rozpuštění shromáždění. Ozvala se pak jen Liga lidských práv. I člen DS má právo na zákonnou ochranu.
Lidé také neoceňují, že senát NSS, složený ze soudců vycházejících z různě silných liberálních zásad, považuje problémy, jichž zneužila DS, za skutečné a že tuto stranu nemá za nepřítele, ale za součást společnosti.
Diskutujme ale hlavně o tom, jak dobré či špatné máme zákony. A také, zda a jak se jimi státní orgány včetně soudů řídí. O tom, zda někdo škodí, se sice diskutovat může, spíše bychom ale měli státní orgány nutit, aby znaly a dodržovaly zákon.
