Kvůli dlouhodobé neschopence musí matka s dcerou vystačit se třemi sty korun měsíčně. Úřad práce jí k tomu přidal jen necelé dvě stovky. Má za ně koupit třeba šalinkartu.
Zprávu vydal 1. prosince 2013 internetový server Deník, autorem textu je Jan Němec.
Jak uživit sebe i dítě z necelé pětistovky na měsíc? Tento problém řeší Magdaléna Šlesingerová z Brna. Jak zjistil Brněnský deník Rovnost, kvůli dlouhodobé pracovní neschopnosti jí zbývá po zaplacení nájmu a energií pouze tři sta korun. Požádala proto úřad práce o příspěvek na živobytí pro sebe a jedenáctiletou dceru. Výsledek? Úředníci jí přiznali 184 korun.
Směšná částka
Žena je od února v pracovní neschopnosti kvůli mnohočetnému poranění páteře a čeká na termín operace. „Veškeré moje příjmy tak jsou zhruba osm tisíc šest set korun. Včetně výživného na dceru. Jenže za nájem a energie zaplatím osm tisíc tři sta korun. Na brněnském úřadu práce jsem proto požádala o příspěvek na živobytí. Přiznali mi 184 korun. Z těch mám živit sebe i dceru,“ postěžovala si žena.
V rozhodnutí úřadu stojí, že Brňanka může částku použít například na nákup jídla, oblečení nebo obuvi. „Jak to mám pořídit z necelých dvou set korun, ale vážně netuším,“ poznamenala.
Peníze nestačily ani na učebnice
Protože její dcera v září nastoupila do páté třídy, požádala Šlesingerová koncem srpna také o mimořádnou okamžitou pomoc na nákup školních potřeb. „I když má být okamžitá, dostala jsem ji až koncem září. Tedy v době, kdy už dcera měsíc chodila do školy. Navíc mi přiznali jen pět set korun, za což nekoupím ani učebnice. Přitom dcera potřebuje spoustu dalších věcí, jako jsou sešity, potřeby pro rýsování nebo cvičební úbor,“ podotkla Brňanka.
Že dávka není vyšší, zdůvodnil úřad mimo jiné tím, že Šlesingerová už dostává příspěvek na živobytí, ze kterého může dceři zaplatit třeba předplatní jízdenku. „Nevadí jim přitom, že měsíční šalinkarta stojí 275 korun a oni mi nepřiznali ani dvě stovky,“ upozornila Šlesingerová.
Úřad se hájí tím, že postupoval podle zákona. „Příspěvek na živobytí jsme vyplatili v souladu se zákony o pomoci v hmotné nouzi a o životním a existenčním minimu. Podle nich a podle dokladů, které jsme dostali, jsme ji vyhodnotili správně. Platí to i pro dávku mimořádné okamžité pomoci. V případě školních potřeb může dívka většinou využít věci, které používala v minulých letech,“ podotkl zástupce ředitelky krajského úřadu práce Hubert Přibyl.
Pomoc má být skutečná
V postupu úřadu nevidí problém ani nadřízené ministerstvo práce a sociálních věcí. „Pokud žena s výší příspěvku nesouhlasí, může podat námitku a poté se případně odvolat. V případě mimořádné okamžité pomoci je třeba zdůraznit, že se vždy vztahuje ke konkrétní situaci a její posouzení je individuální. Pokud ji úřad přizná, musí vzít v úvahu také částku, kterou lze poskytnout. Má být taková, aby situaci vyřešila. I když třeba se spoluúčastí dalšího člověka,“ konstatoval mluvčí ministerstva Petr Sulek.
Zároveň dodal, že úřad při rozhodování dodržel třicetidenní lhůtu. „A zajisté vyhodnotil žádost v nejkratší době, ve které zrovna mohl,“ prohlásil.
Projektová ředitelka Ligy lidských práv Kateřina Červená upozornila, že postup úřadu nemusel být v pořádku. „Pomoc v hmotné nouzi má být skutečná. Nikoliv jen formální jako v případech, kdy úřad jednotlivé dávky pěkně rozkouskuje, posuzuje je nezávisle na sobě a jejich nízkou výši pak odůvodňuje tím, že odkáže na jinou dávku,“ shrnula Červená.
