Před časem se média široce věnovala kauze doktora Havránka v Klatovech, který měl bipolární poruchu a údajně týral pacienty. Tak, jak rychle se případ objevil, tak rychle i zmizel. Proč?
Článek vydal časopis REFLEX dne 15. listopadu 2014.
Případ pana doktora v Klatovech je ostudný. Trpí bipolární poruchou a údajně „týral děti“, „některé měly modřiny po vpiších“. Humbuk kolem toho případu opět mobilizoval veřejnost proti duševně nemocným a veškerá snaha o destigmatizaci psychiatrie vzala rázem za své.
V zemi, v níž kdejakému vrahovi zakrývají v televizi oči páskou, rozmazávají hlavu a neuvádějí pro jistotu už ani jeho iniciály, byla v tomto případě nápadná zejména ona brutální medializace nemocného člověka, s plným jménem a s fotografií. To je zcela nepřijatelné zostouzení jedince za něco, za co nemůže. Asi jako kdyby někdo dostal infarkt za volantem a někoho porazil, načež by ho plným jménem s fotografií vláčeli médii jako zločince. To je něco skandálního a je neuvěřitelné, jak snadno to prošlo. Lékařské tajemství, jinde tak zprofanovaná ochrana osobních dat a práva pacientů zde vzaly totálně za své. Navíc o tom, že skutečně děti nějak trápil, lze velmi pochybovat. Kdokoliv, kdo pracuje na novorozeneckém oddělení, potvrdí, že děti mají tu a tam modřiny, protože se je nepodaří napíchnout, neboť prostě „nemají žíly“.
Bipolární porucha je onemocnění, jež vskutku ve fázi mánie vinou určité vzrušenosti, zrychleného psychomotorického tempa, zvýšeného sebevědomí či nadměrné aktivity může dostat svého nositele do konfliktů s okolím, jemuž dotyčný začne být nepříjemný a snaží se ho nějak zbavit. Jenže bipolární pacient může pod vlivem stabilizátorů nálady mnohdy úplně normálně fungovat, být dlouhá léta zcela bez příznaků a může vykonávat většinu povolání.
V České republice však existuje skandální vyhláška 271 z 3. srpna 2012, která stanovuje seznam nemocí, stavů nebo vad, jež vylučují nebo omezují zdravotní způsobilost k výkonu povolání lékaře a jiných pracovníků ve zdravotnictví. V něm je skutečně vyjmenována rovněž bipolární porucha. Je tam však také závislost na alkoholu, což se těžko prokazuje: Rozdíl mezi normálním pitím, rizikovým pitím a závislostí je otázka pro specialisty. Představme si, že by se všichni doktoři, kteří si dají večer pár piv, museli podrobit alkohologickému vyšetření!
Jedna slovenská kolegyně mi napsala, že kdyby u nich měli takovou vyhlášku, tak by museli zavřít polovinu nemocnic. Lékaře diskvalifikují též poruchy osobnosti, jež mají ovšem rozmazané hranice a používají se i jako nadávka. Na základě takových kritérií vyloučit z povolání někoho, kdo může mnohdy zcela normálně fungovat, a zničit mu život přesto, že je ke své práci kvalifikován a má ji rád, je na pováženou. Podobně přece může selhat člověk, jemuž začíná roztroušená skleróza, nebo kardiak ve stavu náhlé nevolnosti – a je to třeba chirurg. To budeme bránit v povolání každému, kdo měl jednou arytmie? V této zemi je bezmála milión dibetiků – to by se všichni měli vyházet z práce jen proto, že se mohou dostat do hypoglykémie, která notabene má psychické příznaky?
Asi 11 až 16 procent bipolárních pacientů (asi třikrát víc než ostatní populace) se dopustí násilného činu, ale většinou pod vlivem alkoholu či drog nebo stresu. Léčba stabilizátory nálady toto riziko minimalizuje, zejména když se nemocní soustavně léčí.
Text byl původně publikován v tištěném Reflexu č.45/2014.
