Jedenatřicetiletá Iveta Červeňáková z Ostravy má dostat za nedobrovolnou sterilizaci, kterou jí bez jejího vědomí provedli lékaři, odškodnění ve výši půl milionu korun. Tento verdikt padl u Krajského soudu v Ostravě. Rozsudek ještě není pravomocný, ovšem paní Červeňáková i její právnička doufají, že odvolací soud jej potvrdí. Šlo by tak o historicky první finanční odškodnění přiznané českou justicí ženě, kterou sterilizovali bez jejího vědomí.
Sterilizaci provedli lékaři v ostravské nemocnici paní Červeňákové po druhém porodu císařským řezem. Bohužel bez řádného poučení pacientky o jejích důsledcích. Červeňáková nebyla v době podpisu souhlasu o sterilizaci při plném vědomí. To byl jeden z hlavních důvodů, proč se žalobou na ostravskou nemocnici uspěla.
Kromě rozhovoru s paní Červeňákovou vám přinášíme i rozhovor s Mgr. Michaelou Kopalovou, právničkou z Ligy lidských práv, která paní Červeňákovu a kromě ní další dvě ženy v této kauze zastupuje.
* Co jste dělala po zjištění, že vás lékaři bez vašeho vědomí sterilizovali?
Dozvěděla jsem se o tom až od svého gynekologa. Navštívila jsem jej, aby mi vyjmul nitroděložní tělísko. Paradoxem je, že jsem si celou dobu myslela, že mám od porodu v děloze zavedené nitroděložní tělísko, které jsem předtím nikdy neměla. Vím, že se v té době často ženám zaváděla, několik mých známých ho má, proto mě pravda přivedla do dost šokujícího stavu. O zákroku jsem neměla ani potuchy. Tomu, že najednou patřím mezi ženy, které byly sterilizované, a nemohou tedy už mít děti, jsem nechtěla věřit. V té době jsem chodila k jinému gynekologovi a dlouho jsem nerozuměla tomu, o čem hovoří, když říká, že důvodem toho, že nemohu přijít do jiného stavu, je sterilizace. Nakonec mi odmítl nadále poskytovat zdravotní péči. Dnes chodím k jinému lékaři a nemohu si ho vynachválit. Mám za sebou dokonce i umělé oplodnění, ale bohužel neúspěšné.
* Měla jste po zákroku zdravotní a psychické problémy či komplikace?
Od sterilizace uběhlo již deset let a od té doby jsem opravdu nezaregistrovala vůbec žádné zdravotní problémy. Tudíž ani nic nenasvědčovalo tomu, že něco není v pořádku. Kromě toho podstatného, děťátko už mít asi bohužel nebudu.
* A skutečně jste toužila mít po druhém porodu ještě další dítě?
Hned po porodu ne. V té době jsem byla matkou na plný úvazek, zaměstnávalo mě jak samotné miminko, tak domácnost a přicházející starosti. A když říkám starosti, tak myslím velké starosti. V době těsně po porodu byla má rodina obětí ničivých záplav. S manželem jsme byli nuceni řešit spíše existenční problémy, kam se z vyplaveného domu přestěhovat. V takové chvíli musí člověk řešit spíš než početí dalšího dítěte otázky existenční. I to pravděpodobně ovlivnilo to, proč jsem se o sterilizaci dozvěděla až později. Automaticky přehodnotíte žebříček hodnot, tedy toho, co je v dané chvíli důležité. Miminko muselo počkat na příznivější dobu, a když se po šesti, sedmi letech tahle doba nabízela a s manželem jsme zatoužili po dalším dítěti, přišel šok v podobě náhlého zjištění o zákroku nechtěné sterilizace.
* Nakolik vás vámi nechtěný zákrok ovlivnil? Jak budete v budoucnu řešit svou situaci?
Teď vůbec nevím, co bude dál, mám sama v sobě zmatek. Tahle událost mě opravdu zasáhla. Vím, že si někdo myslí, že když jsem vysoudila odškodné, tak můžu být ráda, ale já říkám, že si za to život nekoupím. Prostě nemohu přeci zajít do prodejny hraček a tam si vybrat jednu z panenek na hraní. Mám pocit, jako by mi nikdo krom mých blízkých nerozuměl. Každá žena ví, že žádné peníze na světě nemohou nahradit ten dar mít vlastní dítě. Proto jsem se rozhodla v budoucnu podstoupit operaci, která je velmi náročná a měla by, alespoň o pár procent, zvýšit úspěch porodit vlastní děti. Bohužel vám úspěšnost zákroku nikdo nezaručí. Začali jsme s manželem uvažovat i o adopci dítěte z dětského domova.
* Proč jste se rozhodla řešit váš případ u soudu? Čekala jste, že uspějete? Byla jste již tehdy připravená na reakce veřejnosti a zájem médií?
Byla jsem tehdy opravdu naštvaná a mrzelo mě, že se i v dnešní době dějí takové věci. Mám jednu velmi dobrou známou, která mé trápení vyslechla a poradila mi, abych se obrátila na soud. Byla to ona, kdo mi dodal sílu bojovat. Nikdy předtím jsem na soudě nebo policii nebyla. Vše mě dost zaskočilo, přesto jsem do toho šla, abych dala najevo, že takhle to dál nejde. Nikdo nemá právo o někom rozhodovat. Nikdo z nás nemá právo brát někomu šanci mít vlastní děti. Mně ji bohužel vzali v ostravské městské nemocnici.
* Jste první žena romského původu v Evropě, která vysoudila odškodné ve výši 500 000 Kč za nechtěný zákrok. Myslíte, že se díky vám i jiné ženy odváží učinit podobný krok?
Vůbec se mi nechce věřit, že jsem dokázala vyhrát. Samozřejmě, že se žalovaná nemocnice hodlá proti rozsudku odvolat, ale i tak se cítím dobře. Některým ženám to může dodat odvahu, opravdu to záleží na samotné ženě, a pokud jí to odvahu dodalo, tak budu jedině ráda. Jak sama víte, mám dvě dcery, jedné je deset a druhé čtrnáct let, teď už jsem si jistá, že se o ně nemusím bát, protože se snad už nic takového nebude dít.
* Chtěla byste ženám, které jsou stejně jako vy poškozeny nechtěnou sterilizací, něco vzkázat?
Jedině aby byly silné, protože to je to nejdůležitější. Ony samy vědí, jestli mají případ své sterilizace medializovat či žalovat.
* Kdy jste se začala zabývat případy sterilizací romských žen?
V červnu 2004 jsem navštívila prvních 10 žen, které měly zájem podat stížnost k veřejnému ochránci práv. Mezi těmito ženami byly i paní Helena Ferenčíková a paní Iveta Holubová, nyní Červeňáková.
* Kolika případy sterilizovaných žen jste se již zabývala a co pro vás vůbec znamená úspěch v podobě půlmilionového odškodného pro poškozenou paní Červeňákovou?
Jako právní zástupkyně dotčených žen jsem podala asi 40 stížností k veřejnému ochránci práv a před občanskoprávními soudy zastupuji tři ženy. Rozhodnutí o půlmilionovém odškodném zatím není pravomocné, tudíž je ještě předčasné považovat ho za úspěch. Každopádně však věřím, že odvolací soud rozsudek potvrdí a že i v dalších dvou případech soudy přiznají náhradu nemajetkové újmy v podobné výši. Pak pro mě bude určitě osobním zadostiučiněním, že spravedlnost a zdravý rozum mohou zvítězit. Zatím toto rozhodnutí a částečně také rozhodnutí ve věci paní Ferenčíkové zvýšilo mou důvěru v české soudy.
* Co může rozhodnutí ve prospěch paní Červeňákové znamenat pro vývoj podobných případů v České republice a Evropě? Myslíte si, že toto rozhodnutí bude mít vliv na rozhodování v dalších případech?
Každý případ je posuzován podle konkrétních skutečností, které musí být spolehlivě prokázány prostřednictvím dostatečných důkazů. Pokud se případ s podobnými skutečnostmi a důkazy dostane před český soud, dá se předpokládat, že taková žena také ve sporu zvítězí. Úspěšnost jakéhokoli sporu týkajícího se sterilizace nemohu takto obecně presumovat.
* Zabýváte se i dalšími případy? Jakou úspěšnost vidíte u nich?
Kromě paní Ivety Červeňákové zastupuji další dva případy, z nichž jedním je případ paní Heleny Ferenčíkové. V tomto případě soud prvostupňový i odvolací konstatovaly porušení osobnostních práv žalobkyně, ale zamítly náhradu nemajetkové újmy z důvodu promlčení. Nyní však již existuje konstantní judikatura, podle níž se právo na tuto náhradu nepromlčuje, a vzhledem k tomu, že paní Ferenčíková podala dovolání k Nejvyššímu soudu, očekáváme, že bude také odškodněna, jen co její případ Nejvyšší soud rozhodne a vrátí obecným soudům. Třetí případ máme teprve před sebou, první jednání bude v listopadu u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Pevně věřím, že i tento případ vyhrajeme.
* Jak reagovalo vaše okolí po zjištění, že se zabýváte případy nechtěné sterilizace žen?
No, vím, že mnoho lidí na mě dost nadává, říkají, že “si na těch případech dělám kariéru”. Co mě však potěšilo, byl zážitek z třídního srazu, kterého jsem se zúčastnila letos na jaře. Několik spolužáků se mě zeptalo, jak je to s “těma sterilizovanýma cikánkama”. Že se o mně říkají v rodné Ostravě strašné věci. Pokusila jsem se jim vysvětlit svůj názor a jeden z mých spolužáků mi řekl: “Já jsem to otci říkal, když na tebe nadával, že když to dělá Míša Tomisová (příjmení za svobodna), tak na tom asi něco bude.” Byla jsem vždycky člověk principů a lidé, kteří mě znají, mě nakonec pochopili. Mám však také štěstí, že mou práci velice podporuje nejbližší rodina, a to zejména můj manžel a má matka.
* Jak se jako žena, která jednou bude chtít mít děti, díváte na ženy, kterým nedobrovolný zákrok omezil právo mít další děti?
Musím se přiznat, že když jsem se začala případy zabývat, bylo mi 25 let a byla jsem na začátku své profesní dráhy. Vnímala jsem tyto případy víc racionálně než emočně. Nedokázala jsem si příliš představit, jak se cítí žena, která byla sterilizována bez svého souhlasu, i když rozumově jsem chápala, že to musí být velké utrpení. Během práce na případech jsem dozrála jako právník i jako žena a výpověď paní Červeňákové před soudem, kdy popisovala své pocity, mi vehnala slzy do očí. Jsem proto moc ráda, že podruhé jsem měla slzy v očích při vynášení rozsudku. Bylo krásné vědět, že jsem mohla své klientce alespoň takto pomoci, i když teď cítím, že hodnota ženské plodnosti je mnohem vyšší než půl milionu.
Rena Horvátová a Jarmila Balážová
***
STERILIZACE – zbavení reprodukční schopnosti jedince
Iveta Červeňáková
Narozena v roce 1976. Má základní vzdělání a v současné době je nezaměstnaná, žije v Ostravě. Vdaná, má dvě dcery. .
Mgr. Michaela Kopalová
Narodila se v roce 1979 v Brně. Je vdaná. Po promoci na Právnické fakultě MU, kde pokračuje v doktorském studiu mezinárodního práva, pracovala dva roky jako právnička v brněnské organizaci IQ Roma servis. Od roku 2006 pracuje v brněnské Lize lidských práv. V roce 2007 absolvovala vědecký pobyt na Institutu pro evropské, mezinárodní a srovnávací právo Právnické fakulty Univerzity ve Vídni.
Článek vyšel v Romano voďi, 21.11.2007 (str. 4, rubrika Ptáme se za vás)
http://aktualne.centrum.cz/domaci/soudy-a-pravo/clanek.phtml?id=510780
