Česká republika vede evropský žebříček v počtu dětí vyrůstajících v ústavech. Absolutní počet přesahuje 20 tisíc dětí v ústavní péči. Roční náklady na tento systém přesahují částku deseti miliard Kč a náklady spojené s pobytem dítěte v ústavu přesahují 281 tisíc Kč ročně.
Toto jsou hlavní závěry vyplývající z dokumentu s názvem “Péče o děti odebírané z biologické rodiny v ČR”, který ve formě systémového doporučení zveřejnila Liga lidských práv. Dokument provádí srovnání ekonomických a statistických dat systému ústavní výchovy a systému pěstounské péče. Zatímco dítě v dětském domově představuje náklady v průměru 281 tisíc ročně, dítě svěřené do péče pěstounů vyžaduje od státu ve formě dávek průměrně pouze 67 tisíc za rok.
K ekonomickému srovnání je potřeba doplnit také výsledky, které ve výchově dětí tyto dva rozdílné systémy dosahují, a závěr je naprosto jednoznačný: pěstounská péče je v celkovém výsledku mnohem efektivnější a méně nákladná než pobyt dítěte v jakémkoli typu ústavu.
O nedostatečných výsledcích ústavní výchovy svědčí také nedávno zveřejněná studie zpracovaná ministerstvem vnitra s názvem “Hodnocení systému péče o ohrožené děti”. Zpracovatelé této studie získali data více než 17 000 dětí, které opustily ústavní výchovu v posledních deseti letech. Zaměřili se především na to, zda se tyto děti dopustily po opuštění ústavu trestné činnosti. Hlavním závěrem je, že více než 50 % dětí spáchalo po opuštění ústavu nějakou trestnou činnost.
Ústav vychová kriminálníky
Zmiňovaná zpráva však přinesla i několik dalších zásadních závěrů. Průměrná délka pobytu dítěte v dětském domově se pohybuje v České republice průměrně kolem 14,5 roku, děti tedy tráví v ústavech naprostou většinu svého dětství, přičemž 61 % z nich opouští ústavy až po dosažení zletilosti.
Zhruba 82 % dětí se před nebo během pobytu v institucionální péči nedopustilo trestné činnosti, tzn. že byly do ústavu umístěny z jiných důvodů, v převážné většině z důvodů sociálních, ať už kvůli nízkému ekonomicko-kulturnímu statutu rodiny či neschopnosti rodičů zajistit materiální podmínky pro výchovu dětí, nebo pro poruchy chování jako záškoláctví, agresivitu, útěky z domova, výchovnou nezvládatelnost či nerespektování autorit.
Převážnou většinu důvodů nařízení ústavní výchovy by přitom bylo možné ovlivnit včasnou intervencí a sociální prací s dítětem a jeho rodinou, ať už ze strany sociálních pracovníků, výchovných poradců ve školách nebo pracovníků tímto směrem zaměřených neziskových organizací.
Jako zásadní rozpor se jeví zjištění, že ačkoli naprostá většina dětí se před nebo v průběhu svého pobytu v ústavním zařízení nezapletla se zákonem, po opuštění institucionální péče se trestné činnosti dopustilo 51% dětí, převážná většina z nich až po roce od opuštění ústavu. Podle některých odborníků je tento jev způsoben faktem, že po odchodu z dětského domova děti mnohdy nemají kam jít a končí na ulici. Ze spáchané trestné činnosti po opuštění ústavu se v 85 % jednalo o majetkovou trestnou činnost a v 15 % dokonce o násilnou trestnou činnost (21 dětí spáchalo trestný čin vraždy).
Děti z ústavů!
Průměrné náklady na dítě spojené se systémem ústavní výchovy podstatně zvyšuje pobyt dětí v kojeneckém nebo ve výchovném ústavu, který je ještě mnohem nákladnější než pobyt dítěte v dětském domově. Při započtení nákladů na pobyt dětí v kojeneckých ústavech a v ústavech sociální péče určených pro mentálně a zdravotně hendikepované děti a při započítání nákladů spojených s administrativním aparátem na krajích a ministerstvech se tak dostáváme k celkovému číslu přibližně 10 miliard Kč ročně.
V souvislosti s touto problematikou vydala Liga lidských práv v říjnu letošního roku analýzu právních a psychologických souvislostí ústavní výchovy s názvem “Děti z ústavů!”. Tento materiál zahrnuje problematiku sociálně-právní ochrany dětí, sanace rodiny, ústavní výchovy a soudnictví ve věcech péče o nezletilé. Kromě konstatování nedostatků a systémových selhání obsahuje také řadu doporučení v podobě systémových a legislativních změn.
Mezi nejdůležitější kroky nutné k nápravě problematické situace patří především sjednocení problematiky sociálněprávní ochrany dětí a ústavní výchovy pod vedením jednoho ministerstva.
V současnosti ji mají na starosti hned tři resorty, a proto mnohdy dochází ke tříštění kompetencí a neschopnosti problematickou situaci rázně řešit. Výrazně by se měla zlepšit také sanace a podpora ohrožených rodin ze strany státu, která by měla být vždy upřednostněna před nařízením ústavní výchovy. Vhodným krokem by bylo zavedení terénní sociální asistence pro rodinu ohroženou odebráním dítěte do ústavní výchovy a pomoc s napravením rodinných poměrů.
Mezi další návrhy patří také zajištění sociálních bytů na přechodnou dobu pro rodiny v bytové nouzi a v odůvodněných případech také pro děti, které opouštějí zařízení ústavní výchovy po dosažení zletilosti, čímž by se podle názoru mnoha odborníků mohl výrazně snížit počet dětí, které se po opuštění ústavního zařízení dopustí trestné činnosti.
Ať se starají obce
Pozitivním krokem v této oblasti by byl přesun výkonu státní správy v oblasti sociálně-právní ochrany dětí z působnosti obcí na nově vytvořený úřad, např.
ředitelství pro zaměstnanost, sociální správu a rodinu vzniklého přeměnou současných úřadů práce, a zachování povinnosti zajišťovat poradenskou činnost pro rodinu v nepříznivé situaci na úrovni současných pověřených obcí. Pověřené obce by měly mít povinnost zajišťovat síť terénních sociálních asistentů v závislosti na počtu obyvatel a stanovenou míru finanční spoluúčasti na nákladech spojených s pobytem dítěte v ústavu v případě nařízení ústavní výchovy. To by mohlo vést k větší motivaci k podpoře a sanaci rodiny, která je až 15x levnější než ústavní výchova. Nutná je také reforma zařízení ústavní výchovy, hlavně vytvoření sítě velkého počtu malých zařízení rodinného typu s malým počtem dětí a pracovníků namísto současných velkých ústavů a zvyšování odbornosti a specializace ústavů. Ty by měly mít k dispozici dostatek odpovídajících odborníků – psychologů, speciálních pedagogů, etopedů – a každé zařízení by se mohlo specializovat na určitý typ problému v anamnéze dítěte.
Důležité je i zkracování doby pobytu dítěte v ústavu, tedy vyšší míra spolupráce ústavu s rodiči dítěte, popř. spolupráce, podpora a příprava náhradní rodiny na přijetí dítěte, a také zkracování délky soudních řízení ve věci péče o nezletilé. V tomto případě by neškodilo využít příkladu některých evropských zemí, které mají stanovenu pevnou lhůtu pro rozhodnutí ve věci a pro odvolání proti předběžnému opatření.
Nutné je také zvyšování odbornosti a specializace soudců.
***
Rok od opuštění dětského domova se 51 % dětí dopustilo trestné činnosti. V 85 % se jednalo o majetkovou trestnou činnost, v 15 % o násilnou trestnou činnost (21 dětí spáchalo trestný čin vraždy).
minirozhovor s desetiletým žákem základní školy
* Chtěl bys chodit k volbám dřív než v osmnácti? Jestli ano, tak proč?
Podle toho, co by se volilo. Třeba k volbám na premiéra bych šel už tak ve 14 letech, protože to už bych měl svůj názor, jakého premiéra bychom chtěli.
* Jaký názor máš na politiku?
Řekl bych, že je to docela dobrý, i když občas se děje samozřejmě taky něco špatnýho.
* Co si myslíš o politicích?
Paroubka, Topolánka nebo Václava Klause mám docela rád, protože mám pocit, že jsou lepší, než byl třeba bývalý ministr Gross. Z toho jsem neměl dobrej pocit.
* Myslíš, že toho politici dělají dost pro děti? Jestli ne, tak co by se mělo změnit?
Jak který. Třeba Čunek, ten ne, ten neudělá ani nic pro moji rasu. Ale jinak nevím, zas tak moc jich neznám.
anketa
1. Uvítali byste snížení věkové hranice volebního věku?
2. Uvítali byste snížení věkové hranice trestní odpovědnosti?
Barbora Naďová, tutorka
1. Myslím, že současná věková hranice je v pořádku.
2. To každopádně. Protože v poslední době narůstá kriminalita v nižší věkové kategorii.
Lucie Sochovská, studentka
1. Určitě ne.
2. Určitě, já bych to snížila až třeba na 12, protože si myslí, že když jim je třeba 13, tak si můžou dělat, co chtějí.
Michal Zábrodský, podnikatel
1. Ne. Myslím, že to není třeba.
2. Ne. Ve čtrnácti jsou to ještě děti a nevědí, co dělají. Ale možná kdybych si přečetl nějaké studie, tak bych změnil názor.
Petr Bittner, Liga lidských práv
Parlamentní zpravodaj, 5.12.2007 (str. 34, Děti jako politikum)
