Článek byl publikován dne 20. 9. 2010 v týdeníku Medical Tribune.
Nejvyšší správní soud letos v červenci v rámci jednoho soudního sporu dovodil, že nelze trestat rodiče za to, že nenechají očkovat své děti. Reálný dopad tohoto judikátu je zatím nejasný, oživil ale otázku, do jaké míry mohou a mají být rodiče za vakcinaci svých potomků odpovědni. Zainteresovaným odborníkům jsme proto položili následující otázku: Co by podle vás přinesl přechod na dobrovolné očkování a je česká veřejnost, laická i odborná, na takový krok připravena?
Prof. MUDr. Jiří Beran, CSc.
ředitel Centra očkování a cestovní medicíny, Hradec Králové
Přechod na „dobrovolné“ očkování je nutností a do budoucna se mu nevyhneme. Až na pár výjimek je pravidelné očkování dětí povinné všude na světě, včetně vyspělých demokracií. U nás jsme dosud používali „přímou“ povinnost nechat očkovat dítě a ta byla při nesplnění sankcionována. Ve světě se používá „nepřímá“ povinnost, která spočívá v tom, že neočkované dítě není vpuštěno do kolektivních zařízení (jesle, školka, škola), a pokud např. nesplňuje docházku do školy, dopadá na rodinu sankce. Pro úspěšný přechod od přímé povinnosti k nepřímé je třeba udělat několik kroků: 1. Zavést a legislativně ukotvit tzv. Národní imunizační program, garantovaný státem prostřednictvím ministerstva zdravotnictví. V jeho rámci by byly státem garantovány informace a doporučení o všech dostupných očkováních a postupech, a to nejen pro děti, ale i adolescenty, mladé lidi, dospělé osoby, seniory, těhotné ženy, osoby po transplantaci a další. 2. Stát musí zákonem stanovit standard očkování – tedy nepodkročitelné minimum typů očkování, jednotlivých dávek a termínů vzhledem k věku dítěte, dokdy má být očkování dokončeno. 3. I nformační kampaň o očkování musí být stejně jako např. informace o kojení zahájena již v porodnici a musí se v ní pokračovat na individuální úrovni až do doby první vakcinace dítěte. Informace musejí přenášet na rodiče vyškolené zdravotní sestry. Edukaci o očkování prostřednictvím zdravotních sester musí garantovat a proplácet stát prostřednictvím zdravotních pojišťoven. Lékař pediatr pak bude řešit jen otázky ze špičky ledovce. 4. Stát by ani neměl vakcíny nakupovat a distribuovat, proplácení očkování by mělo být plně v kompetenci zdravotních pojišťoven.
Zuzana Candigliota
právnička Ligy lidských práv
Není důvod si myslet, že by přechodem na dobrovolné očkování bylo ohroženo veřejné zdraví. Důkazem toho jsou fungující systémy dobrovolného očkování v celé řadě evropských států, kde nikdy očkování povinné nebylo anebo se ze systému povinného očkování přešlo na dobrovolné. Naprostá většina lidí totiž nechá svoje děti očkovat prostě proto, že jsou přesvědčeni o prospěšnosti očkování, nebo protože jim to lékař doporučí. A ke zbylé menšině by museli lékaři a hygienické stanice začít přistupovat jinak. Místo vyhrožování pokutami by museli začít vysvětlovat, k čemu je to které očkování dobré. Profesionálně by se museli vypořádat také s dotazy rodičů třeba ohledně rizik vakcín. Pozitivní efekt by taková změna měla jistě i na lékaře, kteří by byli nuceni se v problematice očkování více vzdělávat. Dnes se bohužel poučení rodičů o očkování ze strany lékaře často omezuje jen na sdělení, že je povinné a kdy se mají s dítětem dostavit. Přitom už nyní mají lékaři povinnost rodiče dostatečně informovat o očkování i možných nežádoucích účincích očkovacích látek. Zavedení systému dobrovolného očkování by však především posílilo důvěru mezi lékařem a rodiči. V současnosti se totiž lékaři dostávají do konfliktu svědomí, setkají-li se s rodiči, kteří mají na očkovací kalendář trochu jiný názor. Ti přitom nemusejí vyloženě odmítat všechna očkování, někdy chtějí jen očkování odložit do pozdějšího věku nebo chtějí očkovat jinou vakcínou. Lékař pak na jednu stranu chce vyjít vstříc rodičům, na druhou stranu má strach z kontroly a postihu hygienické stanice. Často pak dochází k tomu, že lékaři rodiny hygienické stanici „udávají“, čímž nenávratně naruší důvěru rodičů. Zároveň tím porušují lékařskou mlčenlivost, protože současná právní úprava jim neumožňuje, aby sami z vlastní iniciativy poskytovali osobní údaje dítěte hygieně. Zavedení dobrovolného očkování by tedy přineslo spíše pozitiva. Spolu s rostoucí informovaností o očkování by vzrostla také důvěra a respekt mezi dětským lékařem a rodinou, bez ohledu na to, jaký názor na očkování rodiče mají.
Doc. MUDr. Roman Chlíbek, Ph. D.
vědecký sekretář České vakcinologické společnosti ČLS JEP
Přechod na dobrovolné očkování je logický krok, který nás s rozvojem demokracie čeká. Nejsem si však zcela jist, zda je na něj česká populace již dostatečně vyzrálá. Ta nevyzrálost je dána nedostatkem srozumitelných a objektivních informací o významu očkování. Přitom v případě očkování jde o víc než o ochranu zdraví v rámci rodiny. Jde také o prevenci vůči okolí, sousedům, spolupracovníkům, ostatním dětem v kolektivních zařízeních. Ne každý si uvědomuje, že když nechá očkovat své dítě, nepřímo tak chrání před infekčním onemocněním i děti v jeho okolí, které nemohly být očkovány např. z důvodu nemoci či alergie. A je otázkou, do jaké míry jsme schopni přijmout zodpovědnost za své zdraví a za zdraví celé společnosti. Pokud se česká populace začne dívat na očkování jako na nástroj snižující riziko vzniku nemoci u jednotlivce a také jako nástroj zabraňující dalšímu přenosu infekcí mezi námi všemi, pak je možné přejít na dobrovolnost. V tu chvíli je však na nás, lékařích, abychom rodičům dostatečně vysvětlili smysl očkování, výhody či nevýhody očkovacích látek. Na základě toho se rodiče sami rozhodnou, čím a kdy nechají své dítě očkovat. Rodiče by neměli odpírat dítěti právo na dosažení co nejlepší zdravotní péče. Jak k tomu přijde např. dívka, již rodiče odmítnou nechat očkovat proti zarděnkám, a ona pak kvůli tomu v dospělosti během těhotenství onemocní a vážně poškodí své očekávané miminko. Musíme bohužel překonat i takové názory, že co je dobrovolné, nebude asi tak důležité. Myslím si, že než pokuty má větší význam vysvětlení odmítajícím rodičům, jak ohrožují své dítě a jak nebude moci být zařazeno do dětských kolektivů, což je složitější, ale určitě účinnější.
MUDr. Jitka Škovránková
Očkovací ambulance FN v Motole
Prosazovala bych povinné očkování v kojeneckém věku pro tetanus, záškrt, černý kašel a hemofilus, tedy pro ta onemocnění, která ohrožují nejvíce právě malé kojence těžkým průběhem a také větší úmrtností. Pokud jde o ostatní očkování, polio (dětská obrna) doočkovat do tří let věku, než jdou děti do kolektivu, protože touto nemocí nejsou již kojenci ohroženi; žloutenka typu B by se mohla očkovat i později, do 12 let; z očkování živou vakcínou nebo vakcínami povinně spalničky (do zhruba dvou let věku, kdy je již imunitní systém dobře vyzrálý), které ohrožují jak kojence, tak i starší děti závažným průběhem. Není však k dispozici monovakcína, po světě se očkují pouze v trojkombinaci se zarděnkami a příušnicemi. Tyto vakcíny velice dobře napodobují imunitní odpověď na přirozené nemoci, jsou bezpečné a závažné komplikace vznikají vlastně jen při defektu imunity, který se do dvou let již projeví i jinak. Nepotvrdila se podezření ze souvislosti mezi očkováním touto vakcínou a vznikem autismu. Vakcinace proti TBC a pneumokoku by byly dobrovolné. Pokud rodiče odmítnou dítě očkovat, je třeba poučit je o riziku jak pro ně samé, tak i pro další, např. těžce nemocné děti; při eventuálním onemocnění neočkovaného dítěte zavést možnost žádat o úhradu za léčbu. Souhrnně řečeno, jako povinná doporučuji provádět téměř všechna očkování, před nástupem do kolektivu, tedy tří let, vše kromě žloutenky B a pneumokoků.
