Diskuse o povinném očkování dětí se v České republice vedou již dlouho. Očkováním se v minulosti zabýval ombudsman Otakar Motejl, loni v červenci Nejvyšší správní soud, který zrušil možnost sankcionovat rodiče, pokud odmítnou nechat očkovat své dítě. Koncem loňského roku představila podrobnou analýzu přístupu k očkování dětí v několika evropských zemích Liga lidských práv. Deník referendum shrnul podstatné okolnosti s očkováním dětí spojené.
Nechuť k povinnému očkování se u některých rodičů objevila poté, co byla lehce dosažitelná fakta publikovaná v zahraničí. Obavy rodičů podpořily jak tyto argumenty, tak skutečnost, že povinné očkování není zavedeno v mnoha evropských zemích. Roli sehrála také touha svobodně rozhodovat o zdraví svých dětí a o tom, jaké látky budou vpraveny do jejich organismu.
Rodiče se vzpouzí, vzniká odpor
Vzhledem k tomu, že podle české právní úpravy je očkování dětí povinné, stávalo se, že rodičům, kteří odmítli nechat očkovat své dítě, byla udělena správní pokuta, která může v současnosti dosáhnout výše až deset tisíc korun.
Prvním hromadným uskupením prosazujícím svobodu volby při očkování dětí bylo sdružení Paracelsus, které vzniklo v roce 2002. Skupina založila vlastní webovou stránku, obracela se na poslance, ministerstvo zdravotnictví i veřejnost s požadavkem podpořit nepovinné očkování dětí. Paracelsus se odvolával na Listinu základních práv a svobod, podklady čerpal ze zahraničních zdrojů. Jeho činnost vyvolala výraznou polemiku o problematice očkování.
Lékaři vesměs činnost sdružení odsuzovali. Argumenty odpůrců vnímali jako zkreslující, tvrdili, že rušení povinného očkování může mít fatální důsledky. V jednom z lékařských stanovisek se uvádí toto: „Typické je, že aktivisté těchto kampaní většinou zastávají názory blízké homeopatii, esoterice, reinkarnaci, alternativním metodám v medicíně, živí své děti již od kojeneckého věku makrobiotickou stravou, domnívají se, že otužováním dětí se organismus stane imunní vůči infekcím atd. Soustřeďují se především na vedlejší účinky preventivních opatření, naprosto pomíjejí jejich pozitivní efekt. V argumentaci používají neověřených faktů, se kterými dovedně manipulují.“
První zmínka o negativním vlivu kampaní proti očkování se objevila v časopise Medicína už v roce 1998. Informovala o studii zpracované americkými a britskými lékaři ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací. Lékaři srovnávali dvě skupiny zemí. V první skupině byly země, ve kterých očkovací programy fungovaly bez přerušení po několik desetiletí (Maďarsko, Polsko, bývalá NDR a USA), ve druhé ty, v nichž byly vedeny protiočkovací kampaně různé intenzity (Švédsko, Japonsko, Velká Británie, Rusko, Itálie, SRN, Irsko, Austrálie). Studie upozorňuje, že jedním z velmi aktuálních aspektů celé věci je šíření názoru, že pokles nemocnosti není důsledkem očkování, ale komplexu společenských a ekonomických faktorů, což její autoři považují za omyl. Ze závěrů studie plyne, že v zemích, kde bylo povinné očkování zrušeno, vzrostla nemocnost a objevily se epidemie už potlačených nemocí, například v Rusku záškrt.
Pracovní skupina pro očkování v rámci České pediatrické společnosti později uspořádala „Národní očkovací týden 2002“, zaměřený na laickou veřejnost. Společnost začala provozovat informativní webové stránky.
Motejl ministerstvu: Zastavte nátlak na rodiče
Situací se před lety zabýval také veřejný ochránce práv Otakar Motejl. V jeho stanovisku se praví: „Odmítnutí očkování dítěte, není-li dána zdravotní kontraindikace, bývá sankcionováno pokutou udělenou orgánem ochrany veřejného zdraví. Dle zjištění z praxe stále dochází i k tomu, že ze strany těchto orgánů je na rodiče vyvíjen nepřijatelný nátlak tvrzením, že jejich odmítání očkování může být považováno za nedostatečnou péči o dítě. Takový postup vůči rodičům považuje ochránce za nepřijatelný.“
Už v roce 2004 Otakar Motejl opakovaně apeloval na ministerstvo zdravotnictví, aby se začalo zabývat problematikou možných výjimek v případě odmítání očkování ze závažných důvodů, současně navrhoval, aby zvážilo možnost změny právní úpravy.
Anna Šabatová, která se podílela na vypracování Motejlova stanoviska, k tomu Deníku Referendum řekla, že není odpůrkyní plošného očkování, ale systém očkování v České republice považuje za nepřiměřeně rigidní a represivní.
„Systém vychází z paternalistického přístupu státu k občanům a nerespektuje základní lidská práva. Měla jsem možnost sledovat, jak tento přístup z některých maminek, které usilovaly pouze o úpravu očkovacího kalendáře a větší respekt k individualitě dítěte, doslova vypěstoval zásadní odpůrkyně očkování, opravdu zbytečně,“ uvedla někdejší zástupkyně veřejného ochránce práv a dodala: „Srovnatelných výsledků jako v České republice v předcházení nakažlivých onemocnění dosahují i vyspělé země, které nemají tak rozsáhlý očkovací kalendář a očkování není povinné a vynuceno sankcí.“
Za důležité hledisko považuje Anna Šabatová fakt, že v těchto zemích se vysoké proočkovanosti dosahuje osvětou, ne sankcemi. Navíc k ochraně veřejného zdraví podle ní není z epidemiologického hlediska stoprocentní proočkování dětí potřeba.
Petice tvrdí, že očkování brání šíření nemocí, ale zdravým škodí
V únoru loňského roku zveřejnila skupina nespokojených rodičů petici proti povinnému očkování. Petice shrnuje výhrady, které se v České republice i ve světě v souvislosti s očkováním objevují. Její autoři zdůrazňují, že o očkování dětí je třeba kriticky přemýšlet a nepodléhat povinnému očkovacímu kalendáři. Očkování podle nich sice může zamezit šíření některých nemocí, ale zároveň může poškodit dosud zdravého člověka. Proto považují rozhodování o očkování, s ohledem na všechny nejasnosti, za soukromou volbu rodičů.
Upozorňují také na skutečnost, že Česká republika, která nařizuje velký počet očkování jako povinná, nejenže nemá systém pro odškodňování poškozených, ale vůbec na sebe nepřebírá za následky očkování jakoukoli odpovědnost.
V textu petice žádají signatáři o změnu zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Argumentují Úmluvou o ochraně lidských práv, podle které „jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotyčná osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas“.
Autoři petice píší, že platný zákon požaduje nedobrovolné plošné očkování, které nerespektuje individualitu a životní podmínky každého jednotlivce ani rodičů, kteří chtějí o svých dětech samostatně rozhodovat a cítí se zodpovědní za jejich zdraví. Poukazují na případy poškození zdraví dětí po aplikaci některé z očkovacích látek, vyvolané složením vakcín, které může u disponovaných jedinců vyvolat nepředvídatelnou imunitní reakci.
Petici podpořili například Vladimír Merta, Jaroslav Hutka, Táňa Fischerová a Olga Sommerová. Dopisem ji podpořil i prezident Václav Klaus. Napsal, že ho povinné očkování „dlouho zlobí“ a že bude i „nadále vystupovat proti automatismu povinného očkování“.
Nejvyšší správní soud zrušil sankce za odmítnutí očkování
Nejvyšší správní soud přijal loni v červenci argumentaci Ligy lidských práv, zastupující skupinu rodičů postižených sankcí za to, že odmítli nechat naočkovat své dítě.
Liga upozorňovala na fakt, že vyhláška o očkování proti infekčním nemocem odporuje článku 4 Listiny základních práv a svobod. Soud dospěl k závěru, že podle platného práva není možné sankcionovat porušení povinnosti podrobit se pravidelnému očkování. Povinnost očkování totiž není dostatečně konkrétně upravena v zákoně a fakticky ji nařizuje pouhá vyhláška ministerstva zdravotnictví.
Soud ovšem neřekl, že je protiústavní nařizovat očkování bez ohledu na názor rodičů, neřekl ani to, že by rodiče za neočkování nemohli být trestáni pokutami. Pouze se ztotožnil s Ligou v tom, že konkrétní očkování nemůže stanovovat pouhá vyhláška ministerstva zdravotnictví.
V pokutování rodičů za neočkování dětí bylo soudem ve shodě s právníky Ligy shledáno porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého mohou být povinnosti ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích.
V současnosti zákon stanoví, že každý je povinen se nechat očkovat proti nemocem určeným vyhláškou. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že skutková podstata deliktu musí být dostatečně jasně a určitě popsána přímo zákonem, nikoliv až prováděcí vyhláškou. Ministerstvo zdravotnictví dosud mohlo vyhláškou stanovit prakticky libovolný rozsah této povinnosti a zároveň to i vynucovat pomocí sankcí, což je podle soudu nepřijatelné.
A co Evropa? Přístupy se liší
Vzhledem k diskusím na téma očkování a v souvislosti s úspěchem u Nejvyššího správního soudu zpracovala Liga lidských práv podrobnou analýzu shrnující úpravu očkování dětí v Belgii, Irsku, Německu, Francii, Rakousku a ve Spojeném království. Analýzu prezentovali právníci Ligy lidských práv poprvé loni v prosinci na veřejné diskusi v Brně, které se zúčastnili zástupci z řad rodičů, lékařů i hygieniků. Ukázalo se, že rodičům vadí zejména fakt, že jim lékaři neposkytují dostatečné informace o rizicích očkování a možné komplikace často bagatelizují.
Z analýzy Ligy lidských práv, zveřejněné v prosinci loňského roku, vyplývá, že v rámci velmi podobných právních kultur existují v Evropě nejrůznější přístupy k právní regulaci očkování dětí.
Jedna z autorek analýzy, právnička Zuzana Candigliota, k závěrům analýzy říká: „Očkování je otázkou svobodné volby rodičů ve většině evropských států včetně nám kulturně blízkého Rakouska a Německa. V jiných státech je počet povinných očkování výrazně nižší než v České republice, kde stát nařizuje očkování proti celkem devíti nemocem.“
V Německu, Rakousku a Spojeném království rodičům nejenže nehrozí represe v podobě pokut, trestního stíhání, sankcí a dohledu ze strany orgánů sociálně‐právní ochrany dětí, ale dokonce rodiny nejsou ani omezeny v možnosti umístit svoje děti do kolektivních zařízení s jinými dětmi, jak je tomu v České republice.
V Belgii a ve Francii jsou některá očkování stanovena právními předpisy obdobně jako u nás. Oproti devíti povinným očkováním v České republice jsou ve Francii povinná pouze tři (záškrt, tetanus, obrna) a v Belgii jen jedno (obrna). Co se týče přístupu do kolektivních zařízení, jak ve Francii, tak v Belgii je vyžadováno provedení očkování.
V žádném ze zkoumaných států není očkování podmínkou pro přístup k povinné školní docházce ani pro přiznání a výplatu sociálních dávek. Státy, které ponechávají v otázce očkování dětí rodičům svobodu, na sebe berou odpovědnost za případné následky poškození zdraví očkováním a upravují způsob, kterým se mohou poškozené rodiny domoci náhrady škody či újmy (Německo, Rakousko, Spojené království, výjimkou je Irsko, které tento systém nemá). V Belgii odpovědnost státu za následky očkování dovodil soud i bez výslovné právní úpravy.
Analýza je inspirativním podkladem pro další debaty o podobě budoucí nezbytné právní úpravy očkování. Z veřejné diskuse o povinnosti očkování dětí a o nové právní úpravě by podle Ligy lidských práv měly být vyloučeny farmaceutické společnosti.
Článek byl publikován dne 6. 1. 2011 na www.denikreferendum.cz a nakeznete jej zde.
Autorem článku je Hana Holcnerová, deník Referendum.
