Pojďme si vyslechnout příběh šestnáctiletého Martina. Co má či nemá ústavní péče klientům předat? Lze s určitou životní situací zacházet jinak?
Šestnáctiletý Martin žil již skoro tři čtvrtě roku v dětském domovu se školou, když se jednoho dne dozvěděl, že bude v nejbližších dnech přemístěn do Výchovného ústavu. Posprejoval totiž zastávku, což bylo pro vedení dětského domova se školou již příliš. Pro Martina toto opatření znamenalo poměrně razantní změnu v jeho životě. Již nemohl každý víkend na návštěvu za mámou, protože to bylo z Výchovného ústavu příliš daleko. Nemohl ani pokračovat ve studiu ve své škole, do níž z dětského domova se školou každý den dojížděl. Čekalo ho naopak učiliště uvnitř ústavu a s tím spojená nutná změna studijního oboru. Martin se tedy již dál neměl učit čalouníkem, ale nově z něj měl být truhlář. Martina rovněž musel snášet velmi přísný režim, podle kterého mohl mít samostatnou vycházku jedině v rozsahu 4 hodin během pracovního týdne a jeden den o víkendu. Mimo tuto dobu nemohl bez doprovodu vychovatele mimo areál ústavu, a to ani do protějšího obchodu.
O Martinově přemístění rozhodl soud ještě tentýž den, kdy mu přišel návrh toto přemístění ze strany orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Soud Martina ani nikoho jiného nevyslechl ani si neopatřil žádné další informace.
Maminka Martina s jeho přemístěním nesouhlasila, naopak si přála, aby se Martin zase vrátil do její péče. Když jí však bylo doručeno usnesení o přemístění, nevěděla si rady. Narazila však na právní poradnu pro děti vyrůstající v ústavní péči, provozovanou na stránkách Vteřiny poté, nezávislé platformy pro práva dětí vyrůstajících mimo rodinu, jejímž prostřednictvím členové Vteřiny poté a právničky Ligy lidských práv poskytují dětem z ústavní péče pomoc, včetně právního poradenství. Právní poradna je výstupem projektu Vím, jak z toho ven!, podpořeného grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů, a jejím cílem je zvýšit právní povědomí dětí z ústavní péče o jejich právech a pomoci jim tak bránit se před nezákonnostmi, s nimiž se mohou potýkat.
Mamince byl tedy prostřednictvím Vteřiny poté zprostředkován kontakt s právničkami Ligy lidských práv, které jí díky projektu Vím, jak z toho ven! mohly poskytnout rozšířenou právní pomoc. Díky ní se Martina podařilo po dvou týdnech dostat nejen z Výchovného ústavu, ale zcela z ústavní péče, zpět do péče jeho matky.
Bylo totiž na čase. Podmínky, jimž byl Martin při pobytu ve Výchovném ústavu vystaven, totiž hrubě odporovaly nejen příslušnému zákonu, ale především smyslu a účelu ústavní výchovy jako takové. Ve výchovném ústavu byly děti v souladu s vnitřním řádem zařazovány podle toho, do jaké míry dodržovaly vnitřní řád, zařazovány do příslušných kategorií, od nichž se odvíjel rozsah samostatných vycházek, nebo třeba možnost přijímat návštěvy svých kamarádů. Takové nastavení přitom hrubě odporuje zákonu. Martinovi, který byl v tzv. adaptačním režimu, nebyla umožněna vycházka žádná. Martin vyfasoval ústavní oblečení s příslušným číslem a každých čtrnáct dní si jej měl chodit měnit. Volný čas nebylo jak trávit, všichni chlapci byli stále mezi zdmi ústavu.
Poté, co se Martina podařilo dostat z výchovného ústavu ven, podala Liga lidských práv proti výchovnému ústavu a jeho vnitřnímu režimu žalobu, jejímž prostřednictvím poukázala na jeho nezákonnost. Především zdůraznila, že smyslem a účelem ústavní výchovy není děti a adolescenty trestat a izolovat, ale poskytnout jim prostředí, v němž mohou žít a v němž jim bude poskytována podpora za účelem postupného posilování jejich samostatnosti a míry sociálního začlenění. Tohoto cíle přitom nelze dosáhnout v uzavřeném ústavním areálu tvrdým kázeňským režimem bez respektu k individuálním potřebám jednotlivých chlapců. Ze stejného důvodu podala jménem chlapce i návrh na jeho odškodnění za pobyt ve výchovném ústavu.
O žalobě ani o odškodnění nebylo dosud rozhodnuto. Pokud by však tyto nároky uspěly, přinesly by zadostiučinění nejen Martinovi, ale mohly by pomoci i mnoha dalším dětem a posílit hlasy volající po nezbytné transformaci celého systému, jeho sjednocení pod resort ministerstva práce a sociálních věcí, postupnému snižování kapacity pobytových zařízení a jejich výlučné orientaci na potřeby klienta.
Originál zprávy na portálu Fondu pro NNO.
