Práce ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v oblasti vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami se dá označit přinejlepším za zpátečnickou. Začalo to v roce 2005 kosmetickou úpravou zákona, kdy se zvláštní školy přejmenovaly na praktické či speciální. Vrcholem reformy speciálního vzdělávacího proudu tehdy bylo odstranění pejorativního pojmenování. A co dál?
Vše zůstává při starém, na školách praktických se vyučuje stejně jako kdysi na zvláštních a stále je navštěvují tisíce dětí, které tam nepatří. Dostanou se tam jednoduše. Praktické a speciální školy totiž mohou přijmout až 25 procent žáků bez jakéhokoliv postižení. A protože školy potřebují peníze a peníze přicházejí jen s žáky, představují „zvlášťky“ ideální úložiště pro děti, jež běžné školy nechtějí. Systém se nezastavuje a spokojeně dál vrtá díru do státního rozpočtu tím, že produkuje v řadě případů nezaměstnatelné absolventy.
Utvrzení neutěšené situace Současné ministerstvo se staví proti návrhu NERV na zrušení praktických škol a argumentuje nepřipraveností běžné školy vzdělávat žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Jestliže ale mohou podle dvou vzdělávacích programů učit pedagogové na praktických školách, tak to jistě zvládnou i učitelé na běžných základkách. A speciální pedagogové se o ztrátu práce bát nemusí, neboť najdou uplatnění v běžných ZŠ nebo jako konzultanti či asistenti učitelů.
Možná by ministerstvo školství mohlo namísto předpisového designérství konečně udělat rozhodnutí, která školní praxi pomohou. Třeba ta, o nichž nás již koncem roku 2010 ujistil odbor speciálního vzdělávání a rovných příležitostí ve školství. Tedy o podpoře učitelů běžných základních škol ve výuce znevýhodněných žáků. Navrhované znění vyhlášek týkajících se vzdělávání žáků se speciálními potřebami a nadaných žáků je spíše utvrzením stávající neutěšené situace a krokem zpět než smělým tahem vstříc otevřenému školství, které je schopné reagovat na individuální potřeby každého žáka.
Článek byl publikován dne 8. 3. 2011 na www.lidovky.cz a naleznete jej zde.
Autorkami článku jsou Katarína Krahulová a Iva Pikalová z Ligy lidských práv.
