Zdravotní péče? Rozhodovat o vás budou druzí.

30. srpna 2011

Na úvod příklad – 16letý puberťák navštíví kožního kvůli vyrážce v intimní oblasti. Lékař ho dosud mohl bez problémů vyšetřit a předepsat léčivý přípravek. Nově ovšem bude i k nejbanálnějšímu ošetření potřeba souhlas rodičů. Co je ovšem horší – se závažnými a nevratnými zákroky, jako je psychochirurgická operace nebo výzkum nevyzkoušených lékařských metod, může dát souhlas zákonný zástupce, aniž by měl nezletilý právo veta.

Chystá se ovšem i nesvéprávnost dospělých, a to v otázce očkování. V současnosti vás může hlavní hygienik sebevíc lákat na kontroverzní nevyzkoušenou vakcínu proti prasečí, ptačí či kočičí chřipce, ale vy můžete s díky odmítnout. Brzy ale má být možné jakékoli očkování, které ministerstvo vsune do vyhlášky, vykonat takzvaně „bez souhlasu“, jinými slovy proti vůli osoby. Třeba i za asistence policie, která pomáhá zdravotníkům péči „bez souhlasu“ vynucovat. Je to sci-fi? Nikoliv, jde o návrhy zdravotnických zákonů, které právě v druhém čtení projednává sněmovna.

I když návrh legislativy v některých oblastech zlepšuje postavení pacienta, např. upravuje možnost předem sepsat přání v otázkách léčby do budoucna, ve výše popsaných případech se nevracíme do doby totality, ale přímo do středověku.

Jak by měl vypadat moderní přístup k pacientovi, zjistíme ideálně tak, že se podíváme do západních demokracií. Tam je samozřejmé, že nezletilý pacient rozhoduje o podstoupení zdravotní péče podle své vyspělosti. Například ve Spojeném království a Norsku se u pacientů od 16 let dokonce předpokládá způsobilost dát informovaný souhlas s lékařskými zákroky. Na stejném principu v ČR funguje zákon u umělém přerušení těhotenství, který umožňuje dívkám od 16 let jít na potrat i bez vědomí rodičů. Není tedy absurdní, aby všechnu ostatní i mnohem banálnější péči museli odsouhlasit rodiče? Jak budou v praxi dodržovat zákon lékaři? Budou téměř dospělé pacienty bez doprovodu rodičů odmítat? Pak mladí lidé s citlivým problémem kolikrát raději zůstanou bez potřebné péče, než aby se vystavovali studu a svěřovali se rodičům.

Ještě kontroverznějším tématem je povinné očkování. Otázka nezní, zda očkování ano, nebo ne, ale zda očkování povinně, násilně a všemi vakcínami, které farmaceutický průmysl zrovna potřebuje prodat. K zodpovězení této otázky se stačí opět podívat k našim sousedům na západ, kde je téměř všude očkování na bázi dobrovolnosti, přesto se u závažných infekcí daří dosahovat vysoké proočkovanosti. V České republice bylo dosud očkování „povinné“ v tom smyslu, že bylo možné jeho nesplnění trestat pokutou, ale nikoliv chytit člověka a naočkovat ho proti jeho vůli. Je tedy evidentní, že ona povinnost nyní dostává zcela jiný rozměr. Ministerstvo zdravotnictví ale hraje nechápavého a prostřednictvím svého mluvčího vzkázalo, že přece povinné očkování už podle současné úpravy existuje, takže „důvod kritiky není jasný“. Jde skutečně o nechápavost nebo o snahu udržet si netransparentní rozhodování o ziscích farmaceutických korporací?

Liga lidských práv zpracovala připomínky k těmto i dalším nedostatkům navrhované úpravy z hlediska práv pacientů pod názvem Desatero překvapeného pacienta. Poslanci je obdrželi a teď je na nich, zda zastaví záměr omezovat práva a svobody pacientů.


Článek byl publikován dne 30. 8. 2011 na blog.aktualne.cz a naleznete jej zde.

Autorkou článku je Zuzana Candigliota, právnička Ligy lidských práv.