Rozhovor Haló novin s poslankyní Soňou Markovou (KSČM), stínovou ministryní zdravotnictví
Při projednávání návrhu zákona o zdravotních službách, který bude nyní sněmovna schvalovat, ministr Leoš Heger (TOP 09) neustále zdůrazňuje, že jeho smyslem je posílení práv pacienta. Je to pravda?
Posílení práv pacienta je zastírací zaklínací formule člověka, který za maskou dobrotivého pohádkového dědečka skrývá nehezkou tvář většině pacientů nebezpečného a zlého čaroděje. Návrhy zákonů zdravotnické reformy z pera vládní pravicové koalice ve skutečnosti zavádějí mnohem více regulací a jsou skrytě i otevřeně zaměřeny proti samotným pacientům. Zvlášť proti těm, kteří budou mít hlouběji do kapsy. Nová právní norma také vzletně hovoří o tom, že má být dosaženo úrovně poskytování zdravotních služeb s úrovní srovnatelnou v tradičních, ekonomicky vyspělejších zemích EU. Většina těchto států však dává do zdravotnictví mnohem vyšší procento HDP a zároveň poskytuje většině pacientů mnohem méně služeb při srovnatelné nebo i větší spoluúčasti.
Liga lidských práv kritizuje novou definici odborné úrovně poskytované péče, lege artis, zejména její dovětek »s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti«. Jaké to může mít dopady pro pacienta?
Může to znamenat, že i nedostatečně vybavené a podfinancované nemocnice bez dostatečného množství kvalifikovaných lékařů a sester budou poskytovat péči na »náležité odborné úrovni«. Pokud by takovouto »péčí« byla pacientovi způsobena škoda, nedomůže se odškodnění s poukazem na to, že konkrétní podmínky a objektivní možnosti daného zdravotnického zařízení neumožňovaly poskytnout patřičně kvalitní zdravotní péči. To podle odborníků odporuje Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, kterou je ČR vázána, která kromě jiného upravuje právo poškozených osob na případnou spravedlivou náhradu.
Norma zavádí institut předem vysloveného přání a jeho pětileté časové omezení. Co přesně tato změna znamená?
Tento institut by měl umožnit pacientovi, aby se rozhodl, jaké lékařské zákroky si přeje či nepřeje do budoucna podstoupit v případě, že nebude schopen o nich sám rozhodnout. Omezení na pět let však jde proti tomuto původně dlouho očekávanému opatření. Důvodem zavedení tohoto omezení je podle předkladatelů rychlý vývoj vědy. Na tyto případy již ale pamatuje jiné ustanovení. Podle něho není takové přání třeba respektovat, pokud od doby jeho vyslovení došlo k takovému vývoji, že lze důvodně předpokládat, že by pacient vyslovil souhlas s poskytnutím těchto služeb. Vypadá to, že se autoři sami zalekli své »pokrokovosti« a snaží se původní záměr poněkud otupit.
Ve sněmovně jste mj. kritizovala navrhovaný převod kojeneckých ústavů pod ministerstvo práce. Ministr Heger na rozdíl od vás tvrdil, že to neznamená jejich rušení…
Musím zcela otevřeně konstatovat, že se mi pana ministra podařilo naštvat už tím, že jsem od samého počátku poukazovala na jeho snahu vyřadit speciální dětská zařízení pro děti do tří let z resortu ministerstva zdravotnictví pod záminkou, že o zdravé děti v jeslích a kojeneckých ústavech nemusí pečovat odborní vyškolení zdravotníci. Za jistě »bohulibými« snahami o umístění všech dětí do náhradních rodin se skrývá jediná motivace: za každou cenu ušetřit veřejné finanční prostředky! Vůbec není respektována skutečnost, že velmi mnoho dětí je do pěstounské a adoptivní péče kvůli svému zdravotnímu a sociálnímu postižení neumístitelných. Na otázku, kde tyto děti budou žít po zrušení kojeneckých ústavů, mi pan Heger konkrétně neodpověděl. Čeká nás tedy návrat k obecním sirotčincům, anebo půjdeme ještě dále do minulosti a vezmeme si příklad ze staré Sparty, kde podle pověsti života neschopné jedince házeli ze skály? Podobně je tomu s jeslemi. Jejich počet klesl v letech 1990–2004 o více než 94 procent. Dnes je v ČR 49 jeslí jako zdravotnická zařízení, tj. jsou osvobozeny od daně, s 1587 místy. Pokud bude zákon schválen, ceny v těchto zařízeních – pro rodiny s dětmi tolik potřebných – stoupnou o více než 17 procent.
Co si myslíte o ustanovení, které znemožňuje všem nezletilým bez ohledu na věk, aby navštěvovali lékaře bez souhlasu rodičů?
To může znamenat, že i sedmnáctiletí budou moci podstupovat zákroky, jako například odběr krve či rentgen, pouze se souhlasem rodičů. Může dojít i k tak absurdní situaci, že rodič nedá svolení své sedmnáctileté dceři navštívit gynekologa a ten by měl takovou pacientku odmítnout. Řešení v podobě tzv. generálního souhlasu zákonných zástupců pro poskytování zdravotních služeb nezletilému jen administrativně zatíží lékaře a nemá v podstatě žádný smysl.
Souhlasíte se zavedením možnosti provádět očkování i bez souhlasu, či dokonce proti vůli pacienta nebo jeho zákonných zástupců? A co soudíte o dalších změnách, které norma přináší?
Názory na zmíněnou změnu v provádění očkování se různí, osobně si myslím, že se v případě nutného očkování asi nelze spoléhat pouze na uvědomělost a vzdělanost rodičů. Problematickou se mi ale jeví snaha ministerstva bránit porodním asistentkám, aby pomáhaly u porodů mimo nemocnice, a dokonce jim za to hrozí až milionové pokuty. Nejsem příznivkyní domácích porodů, protože to může ohrozit zdraví a život matky i dítěte, ale toto je přece jen »silná káva«. Nejasnosti panují také kolem vyřizování stížností pacientů na poskytovanou péči, protože komise složená z právníků a lékařů, která bude vydávat odborné posudky, bude jednat bez výjimky neveřejně. Je třeba připomenout, že kromě pacientů bude mít zákon 80milionový dopad na státní rozpočet kvůli zavádění nových registrů, a náklady z rozpočtů krajů kvůli novým povinnostem jsou zatím nevyčísleny. S tím se ministerstvo nenamáhalo zabývat. Návrh také umožňuje lékařům ukončit jednostranně péči o pacienta, který nebude plně akceptovat navrhovanou léčbu. To může v konečném důsledku vést k popření základního práva pacienta na svobodný a informovaný souhlas. Podle Ligy lidských práv již dnes dochází k odmítání péče onkologickým pacientům, kteří nechtějí podstoupit veškerou navrhovanou léčbu. Právě toto ustanovení by tuto praxi pomohlo zlegalizovat.
Kritizovala jste také zákon o specifických zdravotních službách. Které z navrhovaných změn vám vadí nejvíce?
Jde o změnu samotné filozofie – místo péče se zavádí služba stále více placená pacientem. Základním kritériem není snaha poskytnout pacientům potřebnou kvalitní péči, ale co nejvíce ušetřit peníze jdoucí za pacientem. Ostatní důvody plýtvání nechávají tuto vládu v klidu, včetně všudypřítomné korupce. Je třeba si u tohoto zákona všimnout jedné důležité věci -poprvé po odchodu lidovců zavanul dech středověku. Ze zákona bylo vyjmuto vše, co se týkalo umělého přerušení těhotenství. Je zřejmé, že zde jsou tlaky ze strany konzervativních pravicových politiků omezit právo ženy na rozhodování se o tom, zda bude, nebo nebude mít dítě. Návrh také přináší větší finanční zátěž pro zaměstnavatele na zajištění pracovnělékařských služeb (252 mil. Kč), pro provozovatele škol na preventivní prohlídky žáků (29,7 mil. Kč), poskytovatele zdravotních služeb v souvislosti s prováděním externích auditů lékařského ozáření (42,5 mil. Kč jednou za 5 let) a státního rozpočtu na zajištění ochranného léčení (58 mil. Kč na jednu 30lůžkovou stanici).
Jedinou normou, kterou jste nenavrhovala zamítnout, byl zákon o zdravotnické záchranné službě…
KSČM od samého počátku jasně deklarovala, že si je vědoma volání pracovníků zdravotnické záchranné služby po uceleném zákonu, který by podrobně upravoval jejich nelehkou a životně důležitou práci. Škoda, že se nepodařil prosadit maximální sociální program pro záchranáře. Přesto jsme rádi aspoň za kompromis ve formě odchodného, který snad bude odhlasován jako společný pozměňující návrh a pod kterým jsem také podepsána. Další řešení by mělo následovat v rámci Zákoníku práce. Je třeba ale připomenout, že jsem na základě analýzy našich odborníků v rámci projednávání zákona upozorňovala na některé problémy, které zůstaly nevyjasněny a nevyřešeny. Jedná se o prodloužení dojezdové doby z 15 na 20 minut nebo o to, jestli i nadále budou v některých případech jezdit záchranky s pacienty od jednoho zdravotnického zařízení k druhému, a ty je budou moci i odmítat. Zůstává také paragraf, který umožňuje neposkytnutí přednemocniční neodkladné péče a vytváří se tak zákonná opora pro nezasahování u běžných dopravních nehod, epidemií, pandemií, hromadných neštěstí a katastrof.
Jde již o druhý balík zákonů, které mají reformovat zdravotnictví. Na co se mají pacienti připravit?
Co ve skutečnosti pacienty čeká, dnes nikdo vlastně neví. Návrhy byly špatně připravené, neprodiskutované s odbornou veřejností nebo na jejich připomínky nebyl brán zřetel. Do sněmovny tak doputovaly právní i věcné paskvily. Projednávání ve zdravotnickém výboru a na plénu sněmovny pak bylo doslova plivnutím do tváře nejen nám zákonodárcům, ale především občanům ČR. Stovky stran návrhů zákonů a následně i pozměňovacích návrhů nemohly být ve zkrácených lhůtách, vládní koalicí arogantně přidělených, dostatečně prostudovány. Opravdu mě překvapilo, že i velmi inteligentní a vzdělaní lidé, renomovaní lékaři a uznávaní odborníci v řadách poslanců vládní koalice přistupují na pouhé odkývání toho, co jim jejich šéfové nařídí, a ještě se pod to ochotně podepisují. Zdravotnická reforma tedy přináší zásadní změny do českého zdravotnictví v podobě snižování solidarity, zavedení dvojí zdravotní péče – pro bohaté a pro ty, kteří si zákonem nedefinovaný nadstandard nebudou moci zaplatit. Podobu zdravotní péče těmto pacientům bude určovat jejich zdravotní pojišťovna, nikoliv jejich zdravotní stav.
Článek byl publikován dne 6.9.2011 v deníku Haló noviny.
