V srpnu 2010 se Liga dozvěděla o případu dvou sester, které byly již dva roky umístěny v dětském domově na základě předběžného opatření. Mezitím se rodiče nezletilých odvolali proti rozsudku, který nařizoval ústavní výchovu sester a který matku současně zbavil rodičovské zodpovědnosti k nezletilým. Právníci Ligy zastupovali rodiče děvčat před soudem, který se v té době chystal potvrdit pobyt sester v ústavní péči.
Důvodem mělo být zanedbání péče o děti a nadměrné požívání alkoholu rodiči. Liga navrhla vypracovat nový znalecký posudek na způsobilost rodičů o péči o děti, jelikož hlavním důkazním prostředkem v této věci byl znalecký posudek z června 2009, který nedoporučoval svěřit děti do péče rodičů.
Liga rovněž podala návrh soudu na vrácení rodičovské zodpovědnosti matky.
Znalecký posudek z dubna 2011 navrhl umístit děti do pěstounské péče s tím, že rodiče neposkytují záruku rozvoje dětí a kvalitní výchovy.
Od července 2011 přistoupilo do řízení i Okresní státní zastupitelství jako orgán dohledu.
V srpnu 2011 vydal Okresní soud konečný rozsudek, že děti se navrací do péče rodičů, je ustanoven dohled a matce se vrací rodičovská zodpovědnost. Soud tak připustil argumenty Ligy, že od doby, kdy děti byly rodičům odebrány, tedy v roce 2008, se mnohé změnilo. Rodiče mají oba trvalé zaměstnání, na svém vztahu pracují a bytové poměry jsou dobré. Nadměrné požívání alkoholu nebylo prokázáno. Ústavní výchova je pak prostředek, který by měl být použit až v okamžiku, kdy výchova a vývoj dětí by v péči rodičů mohly být vážně ohroženy nebo narušeny. Proto není nařízení ústavní výchovy v tomto případě nutné.
I přes veškerou snahu o urychlení řízení celková doba řízení před soudem dosáhla téměř čtyř let.
Proč se Liga případem zabývala
Liga dlouhodobě zastává názor, že ústavní péče je až posledním prostředkem nápravy nefungující rodinné výchovy. I zákon zná plno dalších možností, jak sanovat situace ohrožených dětí. Česká republika je navíc dlouhodobě kritizována ze strany Výboru pro práva dítěte v Ženevě a dalších mezinárodních orgánů za vysoké počty dětí v ústavní péči.
Judikatura Štrasburského soudu pro lidská práva rovněž zdůrazňuje subsidiaritu zařazení dětí do ústavní péče a vzhledem k tomu, že jde o zásadní zásah jak do práv dítěte, ale také rodiče, musejí být splněny požadavky nezbytnosti a přiměřenosti, pokud má být dítě do domova skutečně umístěno. Tento případ tedy dokazuje, pokud se dá s rodinnou situací stále pracovat, neměl by být dán důvod k nařízení ústavní výchovy nezletilých.
